Historie

KLATOVY DIVADELNÍ

 Klatovy žily kulturním a společenským životem od nepaměti. Škoda jen, že se na tyto doby nedochovalo mnoho záznamů a fotografií. Naštěstí mnoho cenných informací zachovali ve svých pracích Zajímavosti z historie Klatov od založení do konce roku 1939“ autor JUDr. Jiří Weinmamm a Databáze českého ochotnického divadla, ze kterých vybírám následující údaje:

První divadelní pokusy se v Klatovech datují již v druhé polovině 16. Století, kdy se zde hrávla především školní divadla. V letech 1636 – 1738  se připomíná v Klatovech divadelní činnost řádu jezuitů, kteří měli na svém repertoáru především biblické hry. Ty hrávaly ve farním kostele, na radnici a v jezuitské koleji.  Jedním z prvních dramatických projevů v Klatovech byla hra mladých allumní z jezuitské koleje, předvedená na náměstí v Klatovech pod názvem: O sloupu oblakovém, druhdy židům a nyní svátosti svítícím vojsku rakouskému po cestě do země svaté.

Další divadelní představení v Klatovech se hrála již od osmdesátých let 18. století, a to v radničním sále a v divadle zřízeném v I.poschodí v sále bývalého jezuitského semináře. Jako protireakce na germanizační snahy Marie Terezi  a Josefa II. a  snahy potlačit český život se tehdy objevovaly nesmělé pokusy povzbudit pocity češství.

První velké vítězství národní kultury v Klatovech je však spojeno se jménem J. K. Tyla. Skutečně české divadlo  se ale v Klatovech hrálo až od dvacátých let 19. století. J. K. Tyl hrál v Klatovech poprvé v roce 1829 s Hilmerovou společností.

Pak sem byl pozván také v září 1845, kdy  přijel se svým druhem Janem Kaškou a vlastní kočující společností.  13. září 1845  společnost provedla na jevišti divadla v bývalém jezuitském semináři činohru Paní Marjánka, matka pluku. Byla hrána česky a měla mezi klatovským publikem takový úspěch, že musela být opakována. Rozhodně měla tehdy mimořádný vliv na vědomí lidí, kteří si počali uvědomovat své češství i skutečnost, že Klatovy byly vždy české, byť zde byly v posledních desetiletích jen německé školy na úřadech se muselo mluvit německy a byť městská honorace podléhala nové módnosti mluvit mezi sebou německy, i když česky dobře uměla i rozuměla.

Hudební a divadelní život v Klatovech se v těchto letch rozvíjel zásluhou justiciára Leopolda Miechury, který se do Klatov přistěhoval v roce 1840. Byl nejen výborný hudebník ale i skladatel a dokázal kolem sebe sdružit nadšence umění. V divadelním sále bývalého jezuiotského semináře pořádal velké koncerty a dokonce řídil i orchestr při produkci Paní Marjánky, matky pluku.

V letech 1842 – 1849  se v Klatovech hrála ochotnická divadla zpravidla německy. Přesto víme, že v roce 1842 byly v semináři sehrány české hry Přítel v nouzi a 777. Roku 1844 to byly i Berounské koláče

Rovněž na klatovském děkanství se za hudbmilovného děkana Františka Jelínka hrála hudba oratorní i klasická.

             V době Bachova absolutismu v letech 1852 až 1867 docházelo i k určitému útlumu kulturního života, ale koncem šedesátých let národní obrození dostalo nové obrázky. Projevilo se to nejen v postavení češtiny na všech školách a při jednání městské správy, ale i ve spolkovém životě.

22. září 1866 byl založen spolek Měšťanská beseda se sídlem v objektu pobočky Živnostenské banky,později Měšťanské besedě (v Krameriově ulici), který měl pořádáním přednášek přispívat k probuzení národního uvědomění a budit zájem o národní literaturu. Již před tím, v roce 1861, vzniká pěvecký kroužek Šumavan. Oba spolky obyčejně vystupovaly společně.

Kolem roku 1868 hrávali v Klatovech aktivně divadlo i studenti.  Hry  Tři haléře a Zakleté srdíčko (1869) s dětmi secvičily i školské sestry de Notre Dame.

Roku 1869 v Klatovech vzniká spolek divadelních ochotníků, který však neměl dlouhého trvání.  M. Klička roku 1870 připravil například  operu Marie Potocká (Měchura).

V roce 1873 byl založen Zábavní a vzdělávací spolek Šumavan, který hrával U zlatého slunce až do 1. desetiletí 20. století.  Ten například v roce 1882 připravil scénický melodram Štědrý den (Měchura), ve kterém účinkovalo i 50 školních dětí a herci vystupovali v českých selských kostýmech, které byly sehnány v okolí Domažlic.  Roku 1888 hrála třeba Čtenářsko-zábavní beseda  hry Šotek a Svatojánská pouť, v sále vily Kučerovy.  Roku 1881 židovští studující secvičili představení ve prospěch Národního divadla.

V osmdesátých letech 19 století měli Klatovy osm tisíc obyvatel. Existovala zde celá řada  spolků, klubů a organizací. Bylo jich několik desítek  Uveďmě pro zajímavost jen některé z nich:  Spolek klatovských akademiků, Spolek klatovských akademiků Úhlava, Učitelský spolek, Okrašlovací spolek pro zkrášlení města, Místní odbor Matice školské, Národní jednota pošumavská, ochotnický spolek v Klatovech – Živnostenská beseda, Živnostenskořemeslnická beseda, Sbor dobrovolných hasičů, Spolek k podpoře chudých studujících, Sokol, tělocvičná jednota a další a další.

Roku 1878 byl v Klatovech obnoven Spolek divadelních ochotníků, který hrál například v roce 1879 operu Norma (Bullini), Sedlák Zlatodvorský (Birich-Pfeifferová) a v 70. – 80. letech  19. století pak řadu představení ve prospěch výstavby Národního divadla.

Roku 1895 ustanoven Spolek divadelních ochotníků Tyl. Při tomto spolku byl roku 1896 ustanoven i dámský odbor. Za deset let své existence spolek odehrál 51 představení, jeho řadami prošla stovka členů. V tomto spolku byly tahouny E. Menert, R. Zýka, K. V. Švejda, B. Weingärtner. Spolek pořádal přednášky, recitační večírky, zahradní a mikulášské zábavy, masopustní merendy, především v hotelu Grand.  Spolek měl na svém repertoáru například v roce 1906 hru Strakonický dudák. V roce 1919 byla například uvedena hra Paličova dcera.

Prvním sálem kde probíhaly vystoupení ochotníků již od 18. století byl již zmíněný velký sál radnice, kde asi bylo menší podium. Dalším nejsterším stánkem kultury ve městě byl divadelní sál, který si zřídili již  v 18.století  klatovští po zrušení jezuitské koleje a semináře v I. patře, v místnosti bývalé spinky. Tam nejen probíhala první představení ochotníků a kočovných divadelních společností, ale i plesy a bály. Třetím významným divadelním sálem v Klatovech byl divadelní sál v hotelu Menšík, dnes kinosál, kde probíhala téměř všechny  ochotnická představení  ochotníků z Klatov, ale pravidelně tam vystupovaly i kočovné divadelní společnosti. Klatovy byly totiž proslulé u kočujících společností jako výborná štace divadla milovaného publika.

Významným kulturním stánkem v Klatovech byl od druhé poloviny 19. století sál hotelu Střelnice, kde bylo pouze podium. Byl centrem kulturní spolkové činnosti, od vystoupení souborů hudebních a pěveckých, tanečních, bálů a zábav.

Hojně využíván byl i sál restaurace Villa v Klatovech. Menší sál byl také v restauraci Živnostenská beseda, později nazývané podle kulturního spolku, který tam prováděl svou činnost, Měšťanská beseda.

Po otevření sokolovny v roce 1907 se převážná část kulturní a společenské činnosti v Klatovech přenesla do velkého a krásného sálu, kde bylo vybavené jeviště.

Nesmíme zapomenout také na již zapomenutý menší, ale krásný sál v hostinci U Koule, v zadním traktu hotelu Bílá Růže.

             V roce 1918 vyhořely zděné masné krámy, kde dnes stojí divadlo. Dne 3. prosince 1918 bylo ustanoveno družstvo pro zřízení divadelního domu v Klatovech. Rozhodnutím městské správy tam bylo postaveno krásné divadlo dostavěné a uvedené do provozu 8. září 1920. Od té doby bylo divadlo a jeho sál centrem veškeré hlavní kulturní činnosti ve městě. Jelikož měl krásné jeviště, odehrávala se tam všechna divadelní představení jak profesionálních, tak ochotnických souborů. Nedostatkem byl ale malý prostor pro divadelní zázemí. Bylo proto ustanoveno Družstvo občanů pro dostavbu divadla, které si vytklo za cíl  vybudovat v prostorách mezi divadlem  a hlavní školou budovu pro pomocné složky divadla. Pod hlavičkou tohoto družstva provozoval v Klatovech činnost nejznámější a nejvýznamnější ochotnický soubor DODD který sehrál v divadle bezpočet činoher pro dospělé a mládež.. Dosud v paměti starších občanů zůstávají nejznámější protagonisté tohoto kdysi slavého souboru:

Jan Škarda, Dr. Švarc, Ludmila Svátková, Karel Průcha, Oldřich a Helena Smolovi, Vladimír Bořánek, Antonín Šplíchal, Felix Černý, Antonín Průcha,Karel Adámek a další. K nim zákonitě patří František Vavřinec jako herec a hudebník a známý klatovský zpěvák Jan Matějíček a další.  Často v divadle hostoval i známý profesor Skupa se svým Spejblem a Hurvínkem.

Kromě DODD působilo v Klatovech několik dalších ochotnických spolků. Pro ilustraci si jmenujme některé z nich jako dramatický soubor DTJ, jehož vedoucím byl Jan Kroupa a který hrál v malém sále s podiem v hostinci na Nové Hospodě. Mimo to soubor měl i kroužek loutkového divadla.

V Klatovech provozovali ochotnická představení i studenti gymnázia, obdivovatelé Osvobozeného divadla. Hráli hry Voskovce a Wericha v sále u Menšíků, například Baladu z Hadrů, Rub a líc s nadšenými protagonisty Rudolfem Novýma Jaroslavem Štěpanovským.

V září 1936 bylo v Klatovech založeno nové dramatické sdružení Nová scéna.

            Ještě  i další kulturní události a aktivity obohatily v době první republiky kulturní život města. Pro zajímavost stojí zmínit například to, že ve dnech 15. května 1923 a 16. listopadu 1926 vystoupila v Klatovech dvakrát světoznámá pěvkyně Emma Destinová.

Ve dnech 21., 22., 24. a 25. Září 1929 byla v Klatovech v přírodním prostředí na sokolském stadionu provedena operetními herci Národního divadla za součinnosti ochotnických herců DODD a dalších, opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Režii měl R. Císař, orchestr  měl 28  členů a pěvecký soubor čítal 38 členů. Podíleli se na něm členové souborů Sokol, Šumavan a Osvěta), baletní soubor měl 12 členů (členové Sokola pod vedením baletního mistra O. Stočese a primabaleriny Mil. Skřivanové, kteří tančili sóla). Představení mělo šest repríz a v představení jako hosté hráli i členové Městského divadla  v Plzni.

V roce 1934 postaveno bylo lesní divadlo.

Některé další divadelní soubory působíci v minulosti v Klatovech

1898 – Zábavní a divadelní spolek Barák. Na repertoáru byly hry: 1903 Paní Marjánka, matka pluku, 1906 Chyrleyova teta, Čest, 1908 Tvrdohlavá žena. Pořádal výlety do okolí, zahradní slavnosti, koncerty, taneční večery. Repertoár od klasických českých her po současné autory. Ve 30. Letech 20. Století pořádal týdenní vzdělávací čtvrtky, přednášky o divadla, recitace sólové a sborové. Od roku 1938 byl spolek členem ÚMDOČ. V letech 1939 – 1945 se řada členů zúčastnila odboje a zahynula.

1900 – Dělnický pěvecký a divadelní spolek Osvěta. Na repertoáru v roce 1901  Zlaté péro, 1904 Maryša ( režie K. Hostaš) a další.

Zábavní a dramatický odbor Sokola uvedl například roku 1902 hru Otec, 1906 Lucerna, 1910 Z  české domácnosti. Hrál i ženský odbor Sokola.

Divadlo hrál také Čtenářsko-ochotnický spolek, Merkur, Spolek obchodních příručích, Zábavní a vzdělávací spolek Klatovan, Sbor dobrovolných hasičů, Okresní sdružení republikánského dorostu, dramatický odbor Živnostenské strany a další.

V letech 1948 – 1957 působí v Klatovech Pošumavské oblastní divadlo (profesionální soubor existoval do roku 1963). 

Klatovští ochotníci  dále uvádí například v roce 1946 Královnu Dagmar, žákyně dívčí školy hru O Matce Vlasti. V letech 1948 – 1957 působil ve městě i dramatický koužek Vyšší rolnické školy, který vedl Antonín Chobot a Antonín Průcha. Na repertoáru byly hry: Prapor, Otec, Vesnice Mladá, Lakomec, Psohlavci, Zvoník u Matky boží, Kolébka, Sláva, Hadrián z Římsů, Hrátky s čertem, Srdce a kordy a další. Celkem asi 19 her.

Od roku 1963 působí v Klatovech Stálá divadelní scéna s vlastním souborem, který byl činný do sedmdesátých let.

V 60. letech 20. století zde působil Vojenský divadelní spolek Jaslo. Na repertoáru měl například hry: 1960 Taková láska, Chtěl bych se vrátit, Moje teta, tvoje teta, Bílá krev. 1962 Divadelní spolek ZK Klatovan – Je libo cigaretu, 1965 Neočekávaný host a další. 1968 vzniká DDT (Divadlo Dřímajících Telentů) které uvedlo například hry Krajina pod Řípem, Ze škamen. Hráli vlastní tvorbu a soubor vedl P. Bosák. Divadlo hrály i základní a střední školy ve městě.

Minulost loutkového divadla na Klatovsku

             V českých zemích má dlouhou tradici vedle divadla ochotnického také divadlo loutkové. Významnou úlohu sehrálo loutkářství v době obrozenecké, kdy přispívalo k upevňování národního sebevědomí mezi obyvateli. Králem mezi loutkáři byl Matěj Kopecký, který předváděl bohatý repertoár. Na českém venkově působili příslušníci dalších slavných rodů. Na Klatovsku hrál loutkové divadlo v roce 1827 se svou společností Jan Wegschmied z Mlázov u Klatov. Měl také povolení k provozování technických kumštů, chůze po provaze, skokanství a gymnastických představení. Protože loutkářství bylo sezónním povoláním, kombinace divadla s ostatními disciplínami, například ranhojičstvím, trháním zubů, prodáváním lektvarů, houpačkami, kolotoči nebo zvěřincem dopomáhala k lepší obživě.

               Ke zvýšenému zájmu o loutkohereckou produkci měly přispět i různé vynálezy samohybných figur. S takovými loutkami vystupoval na Klatovsku Matěj Simota ze Lhenic v roce 1830 . Ve stejné době provozovali loutkové divadlo i bratři Lakronové z Dřešína u Čestic, odvozující svůj původ od napoleonského vojáka, který zůstal v našich zemích a živil se loutkářstvím. Na Klatovsku hráli i příslušníci rodu Kočků, František Kočka z Jindřichovic, Jan Kočka z Němčic a Antonín Kočka z Březnice. V roce 1832 dostal koncesi Jan Jílek z Klatov. Trvale zde působil Jan Winkler z Chlistova. Hrálo se ve všech vhodných klatovských hostincích.

Krize loutkového divadla plně propukla ve 40. letech 19. století, tedy přibližně v době úmrtí Matěje Kopeckého. Loutkáři a loutkové divadlo se staly středem posměšků a vtipů. V Klatovech působili v této době Schmidtové z Nezdic, Josef Vávra z Klatov, František Urban z Bukovníka u Sušice, Antonín a Eva Duchoňovi z Nové Plánice a vystupoval zde i Antonín Kaiser. Řady žadatelů o povolení loutkářské koncese se rozmnožovaly hlavně po válkách, kdy mnoho válečných invalidů hledalo nový způsob obživy. Jedním z nich byl po prusko–rakouské válce i Čeněk Celestýn, rytíř z Reyenfeldu, nejznámější klatovský loutkář. Narodil se zde, vyučil tkalcovskému řemeslu, ale v bitvě u Hradce Králové byl střelen do nohy. Začal se učit loutkářství u Josefa Peka, s jehož matkou Annou se později oženil. Od nich převzal nejen „fundus“, ale i i repertoár. Mimo jiné i hru „ Faust se šťastným koncem“. V prosinci roku 1866 uspořádal dvě zkušební představení v klatovské Měšťanské besedě. Poté hrával téměř ve všech hostincích, pravidelně u Majerů, U Vola, U Beránka a dalších. V letní sezóně vystupoval jako kočující gymnastik s provazolezcem Janem Kellnerem. Manželky obou tančily při bengálských ohních na chůdách. Žena Celestýnova ještě ve svých 66 letech. Toto divadlo se hrávalo i ve šlechtických sídlech, také díky rytířskému predikátu Čeňka Celestýna. Po jeho smrti v roce 1905 přešlo divadlo tvořené loutkami řezanými v Miroticích a Nové Pace, (pouze Kašpárka a koníka vytvořil příbramský řezbář Veselý) do rukou vdovy Anny a nevlastního syna Martina Peka. Ten, stejně jako Celestýn hrál všechny kusy zpaměti, veškeré role mluvil sám, tedy i ženské. Byl charakteristický zvláštním přízvukem slov, jejich častým komolením a změnami ve slovosledu. V roce 1912 byl nucen pro nemoc a vysoké stáří matky prodat divadlo muzeu za dvě stě korun.

Divadlo profesionální v Klatovech

Dlouho bylo snem několika generací obyvatel města Klatov, aby Klatovy měly svůj vlastní divadelní stánek. Na lepší časy se začalo blýskat, když zastupitelstvo města Klatov schválilo na svém zasedání 30. 5. 1919 výstavbu přednáškové, koncertní, divadelní a biografické síně, která k účelům divadelním měla sloužit. Projekt, plány a rozpočet objednalo město u architekta Hanuše Hladíka a samotná stavba dnešní budovy klatovského divadla, původně rozpočtována na 645 940 korun, byla zadána firmě B. Hollmann a spol. v Praze. Ta započala se stavbou 12. 6. 1919 na staveništi po bývalých masných krámech, které vyhořely 10. 6. 1918. Pozemek město od majitelů odkoupilo za 51 600 korun.

Stavba měla být dle projektu dokončena 1. 12. 1919, ale následkem poválečných těžkých poměrů se protáhla až do druhé poloviny roku 1920 a vyžádala si mnohem větších nákladů. Nakonec se kolaudovalo 16. září 1920 a 18. září 1920 byl objekt slavnostně odevzdán svému účelu. Divadlo tehdy zařídil vybavením správce skladiště zemského Národního divadla v Praze mistr J. Weigert a dekorace maloval dle návrhů šéfa výpravy Národního divadla Karla Štapfera akademický malíř téhož divadla Robert Holzer. Řemeslné práce z valné části dodali místní živnostníci, ústřední topení firma Němec v Praze, elektrické osvětlení provedla městská elektrárna, divadelní a lóžová sedadla dodala firma Tonet v Praze. A takto by se dalo pokračovat dále a dále. Divadelní budova byla využívána přesně k těm účelům, ke kterým byla postavena. Sloužila jako divadelní, koncertní, biografická a přednášková síň. Útočiště zde nalezly především ochotnické soubory, pěvecké sbory, komorní hudební tělesa i symfonické orchestry, ale hostovala zde i profesionální divadla. Zároveň se zde v určité dny promítaly filmy.

První profesionální soubor bylo takzvané Pošumavské divadlo založené v roce 1947. Vzniklo jako odnož Jihočeského divadla České Budějovice. Bohužel fungovalo pouze jeden rok, neboť klatovská veřejnost toto divadlo nepřijala za své. V té době mělo ve městě i v okolí velkou konkurenci v ochotnických souborech, které byly velice oblíbené u veřejnosti. A tak po roce začala budova opět sloužit jako víceúčelové zařízení. V roce 1956 bylo Krajským národním výborem Plzeň založeno Západočeské zájezdové divadlo Klatovy. Mělo vyplnit tehdy ještě řídkou síť divadel v ČSR.

Zajíždělo s nastudovanými představení do měst a městeček daleko na západ k Chebu, na sever až k Praze. Důležité slovo v názvu je „zájezdové“ , které se stalo tomuto profesionálnímu divadlu osudným. Divadlo stále „jezdilo na zájezdy“, nestačilo nastudovat nové premiéry a v Klatovech nakonec nemělo co zahrát. Pak se přidaly finanční potíže. V tomto profesionálním divadle začínali hrát i tehdy mladí herci Alois Švehlík, Pavel Landovský, Milan Klásek a další. Bohužel toto profesionální divadlo bylo v roce 1963 tehdejšími orgány zrušeno. Většina herců a technického personálu odešla do nově vzniklého divadla v Chebu, někteří přešli i do pražských divadel, některé zavál vítr až do divadel na Moravu.

Stálá divadelní scéna  byla zřízena tehdejším okresním národním výborem v srpnu 1963. Svoji činnost organizace zahájila v září roku 1963. SDS měla ze začátku také své problémy, ale měla štěstí v tom, že v budově zůstalo na tu dobu moderní divadelní vybavení (technické, osvětlovací, zvukové). Stálá divadelní scéna byla okresním zařízením, proto zajišťovala svoji činnost po celém klatovském okrese. Působila na jedenácti místech. Hrávalo se v Železné Rudě, Janovicích nad Úhlavou, v Nýrsku, Kašperských Horách, Pačejově, Velharticích, Svéradicích, ve Švihově, v Sušici, v Horaďovicích, v Chanovicích a zajížděla i do Lužan. Po roce 1989 hrajeme jen v Klatovech, v Sušici a v Horažďovicích. Lidé tenkrát „na divadlo“ prostě chodili.

Divadlo prošlo také řadou proměn a rekonstrukcí. Asi největší rekonstrukce se realizovala v letech 1968 - 70, kdy se zástavbou Divadelní ulice zvětšilo jeviště a umožnil se tak vjezd přímo na rampu jeviště, to je obrovská výhoda při skládání kulis a rekvizit, upravovaly se šatny, měnila se sedadla. Těch oprav a modernizací byla ale i poté celá řada. V polovině 80tých let se předělával vstupní vestibul a pokladna – původně zde byla nepoužívaná šatna – následně se esteticky předělávaly ostatní foyery, které se vybavili krásnými dřevěnými reliéfy od Jaroslava Rejthara. V devadesátých letech proběhla rekonstrukce kotelny včetně rozvodů po celé budově a přilehlých prostorách okolních budov v rekordním čase dvou měsíců včetně úklidů o divadelních prázdninách. V dalších letech se realizovaly rekonstrukce sociálních zařízení, sprchových koutů, divadelního klubu. Postupně se dělali také kompletní rekonstrukci ozvučení, osvětlení, tahů… V roce 2009 se dělal bezbarierový přístup až do hlediště divadla.

Do poloviny osmdesátých let se SDS v Klatovech pyšnila i jednou zvlášností. Byla zde  dílna, kde se vyrábělo pro divadla a kulturní domy v celé republice jevištní vybavení. Šily se také opony, šály, sufity. Divadlo mělo dvakrát tolik zaměstnanců než nyní. Zaměstnávali se švadleny, truhláři, čalouníci. Nad vším dohlížel Jaroslav Kroupa.

Protože SDS pořádá i koncerty vážné hudby, koncem sedmdesátých let byly na jevišti divadla postaveny varhany stavitelem Vilémem Pejšou. Mají 2100 píšťal. Varhany se prvně pro veřejnost rozezněly v roce 1980. Dodnes se používají.

Stálé divadelní scéně v Klatovech zatím šéfovali poze dva ředitelé. Prvním byl Vladimír Horáček, který zde působil v letech 1963 – 1981, a od roku 1983 je ve funkci Zdeňka Koubová. V mezidobí dvou let jako ekonom ředitele zastupovala.

Zpracoval podle získaných informací

Ludvík Pouza

RABÍ

Divadlo se v obci Rabí hrávalo již v I. polovině 19. století. Písemné doklady o slavné divadelní historii v této obci jsou ale zachovány až od roku 1893. Do té doby nám jako zdroj informací slouží  například román spisovatele Alexandra Berndorfa „ V červáncích a záři našeho národního znovu zrození,“ kde  píše, že rabští ochotníci koupili v roce 1835 od ochotníků kasejovických jeviště, jelikož krajský úřad v Písku zakázal kasejovickým pořádání divadelních her. Ve stejném románu se ještě uvádí, že rabští ochotníci sehráli na hradě Rabí, v bývalé konírně, Tylovu hru „Paličova dcera“ a že v titulní úloze uvedené hry vystoupila Anna Tichá, dcera hostinského z Horažďovic. Tomuto představení byl prý přítomen sám Josef Kajetán Tyl. Tyl se v té době zdržoval v jižních Čechách a dokonce v roce 1845 uvedl v Sušici svoji hru „Paní Marjánka matka pluku“, ve které osobně hrál.

Ochotníci na hradě hráli za hojné účasti diváků v roce 1852 a 1854. Výtěžek z těchto představení darovali rábskému kostelu na nákup mobiliáře.

V září 1862 sehráno bylo dokonce divadlo "Jiříkovo vidění" a to opět na hradě při nějaké slavnosti, za účasti 4 tisíc lidí a krajského hejtmana Jana Trnky a sušického starosty p. Gabriela.

Mnoho záznamů o historii ochotnického divadla v Rabí se nedochovalo. Naštěstí v roce 1953 zapsal své vzpomínky na divadlo bývalý jednatel divadelního spolku Vlastimil v Rabí Jan Jiřík. Z jeho zápisů uložených v Okresním archivu v Klatovech uvádíme následující:“

„Asi hlavní iniciátorkou ochotnického divadla v Rabí před oficiálním založením ochotnického spolku, byla paní Kořená, která byla za mého dětství, jsem narozen roku 1885, babičkou asi osmdesátiletou. Mezi další ochotníky patřila i rodina Přetrhdílová. Také můj otec,  narozený roku 1853 a maminka, narozená roku 1858 byli agilními ochotníky v mladých letech. Paní Kořená  hrála i mužské úlohy a to i v dobách, kdy byla ještě mladou ženou. Dokonce si ve hře „Mlynář a jeho dítě“ zahrála  souchotivého mlynáře. Hodně nadaným hercem byl také Antonín Svítivý, narozený roku 1868, který poprvé vystoupil  na scéně rábského ochotnického divadla v roce 1886 a po dobu následujících 42 let ochotničil a vynikal v úlohách hlavně komických. Antonín Svítivý byl dokonce  jedním z těch, kdo byl podepsán na stanovách spolku „Vlastimil“ v Rabí, který byl založen v roce 1909,“ zavzpomínal Jan Jiřík.

Divadelní spolek „Vlastimil“ v Rabí měl své jeviště  v hostinci Františka Dudy, což dokladuje dochovaná smlouva uzavřená mezi hostinským a divadelním spolkem o tom, že ochotníci budou v jeho hostinci pořádat schůze i valné hromady, divadla i plesy. Hostinský se totiž na počátku dvacátých let dvacátého století rozhodl vybudovat moderní sál s velkým jevištěm. Ochotníci proto staré jeviště rozebrali a prodaly za 500 korun Sboru dobrovolných hasičů do Velenov.  Nové jeviště bylo i s kulisamy objednáno u firmy Arnošt Polášek v Kyjově na Moravě za 5500 korun. Stejné jeviště si pořídili i ochotníci v obci Rozsedly. První hrou na novém jevišti byl kus „Vojnarka“ od Aloise Jiráska.

Podle kroniky obce Rabí víme i další kusé informace. Víme jen, že v březnu 1931 sehrál spolek „Vlastimil“  hru "Krakonošova medecina" pod režijním vedením Antonína Veselého. O rok později  se stal předsedou spolku Ferdinand Duda, režisérem byl pan Čeněk Klivan, správce pošt.úřadu v Rabí a členem Jan Jiřík, vrchní strážmistr. V roce 1933 byly ochotníky sehrány hry "Budětická paní"- napsal Čeněk Klivan, "Černí kyrysníci" a "Zrzavá“. V roce 1934 sehrány byly hry "Lešetínský kovář" a "Bývali Čechové". V té době hraje divadlo i  Sokol Rabí hru "Zvíkovský rarášek" a "Strakonický dudák". Ochotníci ročně sehráli 2 premiéry a to i v době 2.světové války. Například  v roce 1942 byla na repertoáru hra "Naši Furianti". V roce 1943 zemřel předseda spolku Ferdinand Duda. V červenci 1943 na pozvání pana Jana Jiříka pohostinsky vystoupil ve hře "Paličova dcera" v roli Valenty i člen činohry ND v Praze Karel Kolár. Režii měl Josef Havel a Jan Jiřík. Událost to byla veliká. Z tohoto představení existuje v kronice i fotografie. Zajímavé třeba je, že odměnou herci Kolárovi za účinkování s místními ochotníky byly 2 vykrmené husy. V roce 1945 sehráli ochotníci v Rabí hru "Psohlavci,“ se kterou vystupovali pohostinsky i v nedalekých Žichovicích. V roce 1946 byla  za režie Čeňka Klivana sehrána hra "Noc na Karlštejně.“ Tehdy jim kulisy maloval Jan Leopold, rábský občan.

„V únoru 1947 pořádal spolek "Vlastimil" divadelní kurs pro ochotníky, absolvovalo jej 30 místních občanů z Rabí, 7 občanů obce Budětice, 3 občané ze Sušice a 1 občan z Bojanovic. Přednášel a praktické ukázky prováděl člen činohry ND v Praze Karel Kolár. Ještě v roce 1948 se hrála ročně 4 představení.  V roce 1954 byl postaven nový kulturní dům i s jevištěm a zázemím pro herce, ale činnost spolku kolísala až zanikla úplně pro pracovní zaneprázdnění herců a televizní konkurenci. Kulturní dům byl využíván pro vystoupení základní školy a různé estrády a hry organizované jinými složkami. Tradice ochotnického divadla tím zkončila.

JANOVICE NAD ÚHLAVOU

V Janovicích to byli zpočátku hasiči, kteří také sehráli několik divadel. Rovněž Národní jednota pošumavská v Janovicích sehrála řadu představení a pořádala i celou škálu akademié a večírků. Také Sokol patřil vedle tělocvičných aktivit k iniciátorům ochotnického divadla v Janovicích. Tehdy se hrálo v hostinci u Tušků čili Fialů nebo u Maťků.

Tak například 7. ledna 1894 sehráli hasiči Klicperovu hru Divotvorný klobouk a 4. února téhož roku dětskou hru Zakletý princ. V roce 1889, kdy se ještě učilo ve staré škole, sehrály děti v hostinci u Taušků představení Pastýřové u jsliček a v roce 1930 hra Medvidci pana presidenta. Je však ale nutné připomenout, že ve škole se i později hrávalo dětské divadlo, protože ve školní telocvičně bylo jeviště. Při přístavbě školy v roce 1977 bylo zrušeno.

Když se hrávalo v hospodách, vybíraly se hry s menším počtem účinkujících  nenáročné na prostor, aby se vešly na malé provizorní jeviště.

Ze záznamů víme, že například v roce 1899 sehrála Národní jednota Pošumavská spolu se Sokolem hru Vodní družstvo. V červnu 1890 to byla hra Lumpáci Vagabundus. Toto představení se hrálo v hostinci u Taušků. Představení nastudoval režisér – kaplan Tomáš Valdman.

O masopustním pondělí roku 1905 byl u Maťků sehrána členy NPJ opera Sezení městské rady. I toto představení nacvičil kaplan Valdman a u klavíru byl Josef Bozděch.

O Velikonocích roku 1909 dávala NJP hru Eva Kubánková. V roli Kubánka vystoupil Karel Mikuláš. Rovněž na Velikonoce roku 1920 sehrála njp HRU Srážka vlaků. Tu nacvičil řídící učitel Valenta.¨Kdo to byli ti ochotníci? Kde se brali herci? Hlavně v počátcích, ale i později, byli lidé kolem divadla a kultury vůbec nejčastěji z řad učitelů.¨Z některých jmén upřipomínám:¨:

Josef Bozděch – učitel, hrával na klavír

Václav Kybic – učitel, hudebník – dirigent

Antonín Frouz – učitel, herec

Zdeňek Hahn – učitel, herec a hudebník

Růžena Šonková – zpěvačka, učitelka, herečka

Andrzyszynová – učitelka, herečka, režisérka

Další herci měli různá zaměstnání a pocházeli z různých sociálních vrstev..

Josef Pilman – mlynář, herec a režisér

Růžena Pilmanová – manželka, herečka a režisérka

Antonín Pacner – zemědělec, herec a zpěvák

Josef Švojgr – zemědělec, herec a zpěvák

Jan Hotovec – vedoucí skladu, herec a režisér

František Cintrhof – zemědělec, herec i píval /změna jména Dvorský/

Ludvík Pokorný – holič, herec a maskér

Marie Pokorná – kadeřnice, herečka

Jan Bosák – majitel bagru, herec a režisér

František Pešek, obchodník, herec, zpěvák

Lída Mastíkov – úřednice, herečka

Karel Mikuláš – zemědělec, herec

Eliška Grosslová – hokynářka, herečka

Stanislav Heidler – pošmistr, herec

Josef Altman, zemědělec, cihlář, herec

Marie mrvíková – herečka, nápověda

Terezie Bosáková, herečka

Terezie Pangerlová – v zemědělství, herečka

Karel Lorenz – zemědělec, herec, muzikant

Marie Kronovitová – v domácnosti

Po postavení sokolovny v roce 1924 nastal velký rozvoj ochotnického divadla v Janovicích. V té době se divadlu věnovali jen členové Sokola. K dispozici měli prostorné jeviště a další vybavení. Také sál pojmul více diváků a poskytl dostatek pohodlí. Zahajovací představení při slavnostním otevření budovy byla Jiráskova Lucerna. Režii měl Josef Pilman, jeden z prvních a nejplodnějších režisérů.

¨Josef Pilman byl velice schopný,obětavý a pro divadlo zapálený člověk. Jako mlynář v Harantu docházel při nácviku her na zkoušky do janovické sokolovny každý večer  a pozdě v noci se vracel domů. Z počátku si většinu výprav dělal sám. Některé kulisy vyráběl dokonce doma. Připravil mnoho her a „vycvičil“ hodně herců. Některé hry připravoval  s manželkou  Růženou Pilmanovou, která později  rovněž často režírovala s úspěchem řadu let. Později se divadlu věnovala i jejich dcera Jaroslava provdaná Binderová. Po čase měl ale Josef Pilman problémy se sluchem, což mu neumožňovalo dále hrát a režírovat. Jevištní výpravy později dělával divadelní nadšenec Jan Babka. Stal se vlastně na dlouhou dobu jediným, který dělal všechny výpravy. Rychle zvládal přestavby mezi jednotlivými jednáními. Většinou sám, někdy jen s některými z herců.

Významným přínosem pro janovické ochotníky byl Václav Kybic. Nastoupil jako mladý učitel v roce 1931 na janovickou školu. Byl nadšeným a schopným muzikantem a brzy se zapojil mezi janovické ochotníky. Díky jemu se pak sehrálo mnoho operet i lechtivých operetek, které po hudební stránce nacvičil a za doprovodu patnáctičlenného orchestru dirigoval. Za klavírem v té době sedávala paní Hotovcová.

V roce 1933 přichází na školu do Janovic mladá učitelka Marie Andruszyszynová. I ta se hned zapojila do Sokola a divadelního souboru. V její osobě získal Sokol dobrou herečku a režisérku. Poprvé vystoupila v Maryše. Tato žena měla všestranné umělecké nadání a to jak herecké, tak i hudební, pohybové i výtvarné. Do her, které uváděla, si většinou sama navrhovala výpravy.

V divadelních začátcích v sokolovně v letech 1934 –1937 také občas nacvičovali hru J. Bosák aj. Hotovec. V letech 1938 – 1939 režíroval také Antonín Bosák.

V roce 1939 se objevil nový nadšenec M. Turinsk, který připravil v krátké době se souborem sedm představení.

V Janovicích bylo ochotnické divadlo skutečně na dosti vysoké úrovni. Proto také bývala vysoká návštěvnost diváků z širokého okolí. Sál býval „nabit“ do posledního místa včetně balkonu a ještě byly dávány přístavky a místa k stání.¨Divadelní soubor také několikrát hostoval i jinde, například v lesním divadle v Nýrsku, na Železné Rudě a v přírodním divadle v Makově. S několika představeními se ochotníci zúčastnili také divadelních přehlídek a soutěží. Při výběru her se samozřejmě muselo přihlížet k možnostem souboru, tj. zda lze dobře obsadit požadované role vhodnými herci, zda je možno postavit požadovanou scénu a podobně. Taky se někdy muselo brát v potaz, aby zapůjčení kostýmů nepřišlo příliš draho. Divadelní kostýmy jsou důležitou součástí hry. Kostými si objednávali režiséři z půjčoven. Některé půjčovny měly půjčovné nižší, ale kostýmy byly v horším stavu, jiné měly pěkné, ale půjčovné přišlo dráže. Při objednávání kostýmů se uváděl název hry, období, ve kterém se hra odehrává, požadované obleky a samozřejmě rozměry jednotlivých představitelů. Někdy se také zapůjčovaly paruky a drobné rekvizity. Také se stalo, že pro připravované večerní představení přišly kostýmy vlakem ten den odpoledne.

Maskování herců prováděl maskér – holič, jinak také herec Ludvík Pokorný. Nejraději lepil všem vousy. Mít nalepené vousy, to není nic příjemného a má to určité problémy. Herci se na jevišti často potí a pak se vousy odlepují. Nejednou se stalo, že si aktér musel vous přidržet, aby mu nespadl nebo zajít honem za kulisu ho přilepit. Proto, pokud to role přímo nevyžadovala, herci vousy od Pokorného odmítali. Později janovické ochotníky dobře maskovala kadeřnice, jinak herečka a režisérka Dobra Mrvíková provdaná Voráčková. Mužské herce se pokoušel maskovat Oldřich Dvorský.

Složení herců se postupně měnilo. Objevily se nové tváře, kolektiv se omlazoval, ale základní kádr těch starších se pořád zachovával. Větší posun nastal po roce 1946 a v letech dalších. V té době se objevuje řada nových mladých talentů, kteří projevili zájem se divadlu věnovat a postupně přibývali další.

Byli to Jaroslav Huspek, Josef Kasík, Karel Rubáš, Stanislav Heidler, Oldřich Dvorský, František Toman, František Rožánek, Dobra Mrvíková, Štufka, Jiřina Turečková provdaná Fýrbachová, Dobra Štufková, Antonín Vlček ml., Josef Kroupar a dále Kobza, Bufka, Polcarová, Ebenstreitová, Hamhalter, Kobza, Kryštof, Matěk, Jandová, Suttý, Slavatová a další a další.

Uváděno bylo průměrně pět her do roka. V letech 1939 a 1947 bylo nacvičeno dokonce sedm her. Kromě toho se připravoval také program na Mikuláše a také na Silvestra.

V sokolovně bývala divadelní šatna pod jevištěm v dnešní vinárně. Scházelo se tam po schodek otvorem v podlaze v zadním rohu jeviště. V podlaze bývala dvě propadliště. Později bylo schodiště i propadliště zrušeno. Jako pohodlné šatny později sloužily přistavěné prostory po obou stranách jeviště, kde jsou malý sál a jídelna.

Nedílnou součástí každého divadla je i nápověda. Nevíme přesně jména napovídajících v „ranném“ období janovických ochotníků, ale některá jména z pozdějších dob se nám dochovala.  V třicátých letech napovídala hodně Božena Mrvíková. Později se stala nápovědou Marie Drozdová.

V nápovědní boudě zakusila ale dost zimy. Uměla napovídat opravdu dobře. Znala už své lidi, kteří potřebovali její pomoc a někteří na ni velmi spoléhali a uměli „tahat“ text z boudy“. Napovídali ale i herci a režiséři. V posledních letech napovídala často také paní učitelka Kasíková.

Statistika režisérů, který kolik nacvičil divadelních her:

Josef Pilman                21

Růžena Pilmanová        13

Jan Bosák                    7

Antonín Bosák              2

Jan Hotovec                 3

František Cintrhof /Dvorský/ 3

Karel Mikuláš               2

F. Pešek + S. Heidler   1

Miloslav Turinský          7

Marie Andruzsyzsynová 34

Josef Šimák                 1

Dobra Mrvíková /Voráčková/ 6

Jaroslav Huspek          2

Josef Štufka                 6

Růžena  Slavatová        1

Oldřich Dvorský   10 + 8 estrád

O jednotlivých představeních jsou zachovány skoro všechny plakáty se jmény všech účinkujících. Později se pořizovaly i fotografie. Teprve od roku 1949 se začíná fotografovat skoro pravidelně.

V letech 1960 – 1973 kdy ochotníci v Janovicích přerušili svou činnost, vystoupily v Janovicích různé jiné ochotnické a profesionální soubory.¨Například v roce 1959 zde hostovali ochotníci z Makova a několikrát i ochotníci z Nýrska.  Nýrští ochotníci zde uvedly v roce 1960 například hru Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert. V tomto roce zde vystoupili také ochotníci ze Zelené Lhoty.

Hostující profesionální soubory byly z různých divadel, například z Kladna, několikrát z Prahy, Plzně, Klatov

1912 NJP – Jedenácté přikázání

1928 NJP Magdalena Dobromila Retigová

1929 NPJ Farář a jeho kostelník

1933 NJP Děvče od Čerchova

1919 Sdružení republikánské mládeže – Jan Výrava

Sokolové sehráli napřílad hry:

1924 – Lucerna

1925 Druhé mládí

1926 Tulák¨

1926 Zlaté srdce

1929 Babí léto

1930 Zelené království

1931 Lešetínský kovář

1931 Pro československou vlajku

1933 Maryša

1933 Silvestrovský program

1934 Stré hříchy

1934 Fidlovačka

1934 Veselý silvest¨

1935 Pes a Kočka

1935 Cigánečka

1935 Peg mého srdce

1935 Její pastorkyně

1935 Na svatém kopečku

1955 Gorali

1956 Noc na Karlštejně

1974 Princezna se zlatou hvězdou na čele

1975 Estráda pro pamětníky¨

1976 O brejlaté princezně¨

1977 Zurabaja¨

1977 Den oddechu

1977 Podskalák

1978 Děvče z předměstí

1979 Dámy a husaři

a tak dále až do současnosti……

CHUDENICE

Městečko Chudenice ve své minulosti žilo opravdu bohatým kulturním a společenským životem. Svůj podíl na tom měli i místní ochotníci. Ochotnické divadlo totiž k historii Chudenic neodmyslitelně patří. Jeho slávu dnes už připomínají jen staré plakáty a pár fotografií. Věděli jste třeba, že už v roce 1866 měli v Chudenicích vzdělávací zpěvácký spolek Šumavan, který byl znám pěveckými vystoupeními s recitacemi, ale i bohatým divadelním programem? Tehdy prý členové Šumavanu hráli například hry Posvícení v Malčicích, Damoklův meč, Lupácivagabunus a nebo Fidlovačku. V roce 1924 založil chudenický hostinský Bedřich Balák ochotnický spolek „Tyl“, který zkoušel a hrál v sále jeho hostince. Na doby ochotnického divadla v městečku pod Bolfánkem proto vzpomíná Anna Horáková, která byla sama několik let členkou souboru. Hrálo se převážně o svátcích

„Divadelní spolek Tyl dával každý rok několik představení. Většinou se hrálo o různých svátcích, jako byly například Velikonoce nebo Vánoce. Lidé v obci už na tyto svátky vždy netrpělivě čekali a těšili se, co ochotníci zase uvedou hezkého. Tenkrát to byla jiná doba. Nebyla televize, nebylo skoro ani rádio. Lidé se chtěli bavit a divadlo bylo vždycky velkou událostí. Také návštěvy našich představení byly veliké. Soubor Tyl založil hostinský Balák. Byl to výtečný herec a hudebník. Uměl zpívat a hrát na několik hudebních nástrojů. Já s chotníky vystupovala někdy ve čtyřicátých letech. Tehdy hrávali třeba Josef Soukup, Josef Kubec, Ludmila Bláhová, Anna Švojgrová, Růžena Riedlová, Marie Tykvartová, Josef Vrba, Vojtěch Švehla, Jindřich Toman, samozřejmě pan Balák a jeho žena a další. Většinou na našem repertoáru byly různé operetky a komedie s písničkami,“ vzpomíná na dávné doby skoro před sedmdesáti lety Horáková .

„Tyl“ hrál převážně v sále principála Baláka. Tam bylo jeviště, kulisy a veškeré zázemí pro herce i herečky. Soubor měl dokonce i vlastní orchestr, který byl hodně známý a vyhlášený. „Já do spolku přišla někdy kolem roku 1940. To mi bylo devatenáct let. Předtím jsem hrála několik malých rolí v divadelním spolku Sokola Chudenice. I ten totiž měl bohatou divadelní činnost. Pan Balák mě viděl v jednom z představení, to jsem hrála Haničku v Lucerně. Po představení za mnou přišel a nabídl mi, abych hrála v jeho souboru. Já souhlasila. S panem Balákem jsem pak několikrát hrála ve dvojici. To byl vždycky veliký zážitek On byl ohromnej a mně dával na jevišti takovou tu jistotu, že to všechno dobře dopadne,“ pokračuje Horáková . Soubor Tyl nehrál jen doma. Často se kulisy naložily na nákladní auto a jelo se do některé z okolních vsí. Často soubor zajížděl třeba do Ptenína, odkud byl kapelník Kožíšek, který se souborem spolupracoval.„Každé divadlo bylo veliká legrace. Dělali jsme si i různé naschvály. Občas se samozřejmě přihodilo několik nepříjemných věcí, na které jsme potom dlouho vesele vzpomínali. Tu někdo zapomněl text, jindy zase někdo zapomněl přijít na scénu. To už prostě v divadle bývá. Tenkrát se hrálo ještě s nápovědou v dřevěné boudě pod jevištěm. Nápovědu nám dělala paní Kocandová. Vždycky vzala scénář a zalezla do budky pod prkna. Tehdy byly scénáře jen v listech, žádné pevné knížky jako dneska. Jednou se stalo, že paní Kocandové nějakým způsobem spadl scénář na zem a přeházely se listy. V tu chvíli se ale jeden z herců ocitl v posledním tažení, jelikož zapomněl text. Obrátil se k nápovědě pro pomoc, a ejhle, místo paní Kocandové viděl pouze její zadek. Ta totiž na zemi sbírala listy scénáře a dávala je znovu dohromady. Musel tedy improvizovat. Jak to tenkrát dohrál, to už si nepamatuji,“ směje se zážitkům bývalá herečka. A co že se to tenkrát dávalo za divadelní kusy? Pod svatou horou, Muzikantská Liduška, Lojzička, Oblaka, Moudrá ševcová, Marjánka, Krajánku vrať se, Děvčátko z pouti, Kikiriki, Za humny je veselo a další. „Jedno představení se zkoušelo tak dva až tři měsíce. Na zkoušky jsme se všichni hodně těšili. Když se totiž dozkoušelo, sedlo se v hospodě u stolu a pilo se, zpívalo. Principál Balák sedl za piano a už se jelo. Strašně ráda na ty doby vzpomínám. S divadlem jsem skončila na konci čtyřicátých let, kdy mi zemřel otec a já měla jiné starosti. Je ale dochováno, že posledním představením souboru Tyl byla hra Mamselle Nitouche, operetka o čtyřech jednáních. Spolek ukončil činnost v roce 1953. Za těch 29 let své činnosti odehráli jeho herci 162 představení,“ dodala Anna Horáková .

Do roku 1953 hrával divadlo i Sokol. Pak se hrávalo ještě v šedesátých letech i později pod osvětovou besedou. Sportovci pak ještě v roce 1984 a 1985 sehráli představení Princezna Pampeliška a Lucerna s velkým úspěchem a za hojného počtu diváků.

Divadlo se hrálo i v Českých Hamrech

České Hamry – Jen těžko by někdo dnes uvěřil tomu, že se v obci České Hamry u Strážova se sedmi stálými obyvateli a devíti obyvatelnými staveními hrávalo v minulosti slavné ochotnické divadlo. Mnoho záznamů a vzpomínek pamětníků se sice nedochovalo, přesto se nyní vrátíme v čase zpět do čtyřicátých let dvacátého století a vzpomeneme na ty, kteří se ve svém volnu věnovali divadlu k obveselení svému i sousedů.

Od podzimu roku 1939 zaktivizoval svoji činnost v Českých Hamrech odbor Národní Matice Pošumavské pod vedením Jaroslava Wiendla, tehdy studujícího Obchodní akademii v Klatovech. Činnost odboru se soustřeďovala mimo jiné na pořádání přednášek z české historie a zejména na pořádání ochotnických divadelních představení. V ochotnickém souboru z Českých Hamrů u Strážova tehdy účinkovali například František Fritz, Jaroslav a Anna Wiendlovi, z Opálky Božena Hejlíčková, Marie Faměrová, Václav Pavlovič, Filomena Preislerová, Stanislav Soušek, Zdeňka Uldrychová, z Rovné Emanuel Soušek a Josef Kroupar, z Lehoma Jan Toman, ze Záhořic František Presl, ze Strážova Božena Bouberlová, J. Haťka, Emanuel Sekera. Režisérem souboru byl Jaroslav Wiendl. Jako hosté zde také účinkovali Božena a Jan Wiendlovi z Dolců u Přeštic. V technických pracech souboru vydatně pomáhali Stanislav Toman a Jan Presl, oba z Českých Hamrů. Divadelní představení se tehdy konala v hostinci Antonína Jiříka v Opálce. Zde ochotníci sehráli například hry Od mlýna k mlýnu nebo Tylovu hru Paní Marjánka matka pluku. V hostinci U Henrichů Marie Kalivodové ve Strážově uvedli ochotníci třeba hru Tam, kde je domov náš.

PŘEDSLAV

V Předslavi se hrálo divadlo s velkými úspěchy hned v několika organizacích. Jednou z nich byl místní odbor Národní jednoty Pošumavské pro Předslav a okolý, který byl založen učitelem Karlem Váchalem, Janem Měsíčkem z Makova a Janem Beštou z Otína. Činnost spolku směřovala k hmotnému i mravnímu povznesení lidu venkovského po stránce hospodářské pak zvláště. Tato organizace pořádala celou řadu kulturních a vzdělávacích akcí. Měla vlastní knihovnu a na vlastním sešlém již jevišti – prvním v celém okolí, sehráno bylo mnoho divadelních představení v místě i po okolí.

Divadla se zde hrávala většinou na závěr schůzí Národní jednoty Pošumavské nebo včelařského spolku v sále hostince. Sehrány byly například hry, někdy kolem roku 1904 - Kaňkův sublimát, Sluha pánem, Omylové světem vládnou. V roce 1905  se hrálo v sále hostince U Kurzů představení Kříž u potoka, Václav Hrobčický z Hrobčic, v roce 1907 v hostinci p. Partynglové Pan Baron (H. J. Kolisko).

Další organizací byla Tělocvičná jednota Sokol, která byla v Předslavi založena 29. 12. 1918 v hostinci Václava Krátkýho. Zájem o cvičení byl tehdy veliký což zapříčinilo i výstavbu Sokolovny, která byla otevřena 28. 1. 1923.

I sokolové pro obohacení spolkové pokladny odehráli dost cenných divadelních představení. Některá, přičiněním různých hostů, dosáhla i slušné úrovně umělecké. Knihovna spolku čítala 42 divadelních kih.

Divadlo zde hrála i organizace Republikánské strany československého venkova a spolek Domovina. Pozadu nebyl ani Sbor dobrovolných hasičů, který byl v Předslavi založen 7. 8. 1892 Matiášem Bozděchem a Jindřichem Christenem – správcem řádu rytířů maltézských na velkostatku v Měcholupech. Kromě četných oslav národních jako 28. 10, na svátek Mistra Husa, Palackého, pořádali hasiči řadu kulturních, vzdělávacích a samaritánských i řadu divadelních představení. Kolem roku 1922 byla sehrána například představení Kráska ze Šumavy, Černožlutí dravci, U bílého koníčka a další.

V letech 1918 -.1948 působil v obci Divadelní soubor SK, který byl členem ÚMDOČ. V roce 1940 je zde evidován divadelní spolek Sboru dobrovolných hasičů a kolem roku 1960 divadelní soubor Občanské besedy, který sehrál například hry  Zlý jelen, se kterou se soubor účastnil i divadelního léta v Makově. V roce 1979 sehrál Sociialistický svaz mládeže hru Medvěd a víla (Krásnohorská), se kterou se mladí herci zůčastnili okresní divadelní přehlídky.

NĚMČICE

 Ochotnická představení v Němčicích se datují už v roce 1884, kdy byla v hostinci V. Nováka sehrána představení Mlynář a jeho dítě, Veselý švec aneb Proměněné ženy. Ochotníci však byly neorganizováni a nadšenci hrávali divadlo jen krátkou dobu. V roce 1905 navrhli ale učitelé Matěj Valenta a Jan Jína členům obecního představenstva, že by bylo prospěšné a zábavné, kdyby se v Němčicích opět začalo hrát divadlo pro obveselení i poučení místních obyvatel. Jejich návrh byl s povděkem přijat a ihned se půjčilo divadelní jeviště a kulisy u ochotníků v sousední Předslavi, aby se mohlo s hraním začít.

Mezi obyvateli Němčic se prý nedochovali o divadle do dnešních dob žádné fotografie ani další záznamy. Proto jediným zdrojem informací nám je dnes kronika spolku a účetní kniha, které jsou uloženy v Okresním archivu v Klatovech. Z těchto záznamů můžeme uvést tedy následující informace:

„K hraní divadla přesvědčili tehdejší učitelé, kteří stáli u zrodu tradice, dostatek zájemců, a tak roku 1905 mohli ochotníci odehrát hned dvě hry, stejně jako v roce 1906. Z těchto představení po zaplacení všech vydání a poplatků úředních zbylo 34 korun, které nechal učitel Valenta složit v záložním spolku v Němčicích na zřízení vlastních kulis a jeviště. Po odchodu učitele Valenty z Němčic chopili se divadla učitelé Josef Soukup, František Tichý a Jan Jína. Za nich byly sehrány hned tři divadelní hry, a sice jedna ve prospěch polívkového ústavu, druhá ve prospěch pošumavské jednoty a třetí, 6. ledna 1909, ve prospěch zřízení vlastního jeviště. V roce 1909 byly na repertoáru němčických ochotníků jednoaktovky, jako například Žárlivci a nebo Před svatbou, které se hrávaly v hostinci U Bucků. V létě roku 1908 však již existovaly plány na jeviště a dokonce toho roku namaloval divadelní oponu a část kulis M. Berman. Zbylé kulisy namaloval učitel Soukup,“ píše se v kronice.

V pamětní knize spolku se dále uvádí, že ochotníci dlužili za vymalování opony 11,26 korun, které zaplatili malíři až 1. 2. 1914. Oficiální spolek divadelních ochotníků v Němčicích byl založen až 2. března 1923. O jeho založení se přičinil František Fremund, rolník a hudebník, Josef Horáček, hostinský, a František Sládek, rolník. Všichni z Němčic. Ti svolali na 2. března 1923 schůzi, při které byly čteny již předem z Klatov přinesené stanovy a kde byl vysvětlován pravý účel spolku. Tehdy byl zvolen i výbor spolku ve složení: předseda Sládek František, místopředseda Vonášek Josef, jednatel Vlk František, pokladník Nováček Václav, knihovník Uhlíř Jindřich, revizoři účtů Bůžková Josefa a Popule Karel, náhradníci Sládek Emil, Řáhová Jana a Uhlířová Jana, režisér Fremund František, správce jeviště Bláha Josef. Funkcionáři byli zvoleni, a tak se jednalo o tom, jaký název má vlastně spolek mít.

„Byly podávány různé návrhy prosté až komické. V úvodu byl dán návrh „Hvězda“, který však ustoupil do pozadí před návrhy jmén některých vynikajících mužů národa a divadla. I vzpomněli si někteří na jméno jednoho výtečného herce a ředitele městského divadla v Plzni Vendelína Budila. Návrh ten se ujal a spolek nazván byl „Kulturně vdělávací spolek divadelních ochotníků pro Němčice a okolí „Budil“ v Němčicích. Při založení spolku vyplynula jistá výhoda ,a sice v místě nalézalo se jeviště nemající žádného svého majitele, postavili ho totiž dřívější neorganizovaní divadelníci. Stalo se tedy majetkem právě vzniklého spolku Budil. Po několika představeních aktivita spolku polevila. Vše se napravilo s příchodem nového učitele a spolek začal uvádět současné hry, různé akademie, mikulášské besídky i plesy. V roce 1943 měl spolek 32 členů, z toho 29 členů činných,“ píše se dále v kronice.

V roce 1948 spolek zřejmě zanikl, více o něm totiž nejsou žádné zprávy. Pozůstatkem doby němčických ochotníků jsou krásně malované kulisy, které byly uloženy do roku 2008 na němčické faře a převezeny k úschově do bývalé školy. Dochovala se i opona, která je dosud v sále hostince. Kulisy byly v roce 2008 vystaveny na divadelní výstavě ve Kbele. Některé kusy byly zapůjčeny ochotníkům do Kbela do pohádky O hubaté Kače, kterou spolek uváděl v roce 2009.

PLÁNICE

Divadelní soubor byl v Plánici založen  v rámci Sokola roku 1903. Tehdy herci  našli  svoje první zázemí a  jeviště v hostinci  Leopolda Pohanky v dnešním hotelu na náměstí.

Členové sokolské obce v Plánici divadlo hrávali ještě v polovině  30 let.  Každým rokem podle dochovaných záznamů sehráli i  8 divadelních představení.

Roku 1960 dochází k znovuobnovení ochotnické činnosti. Pak ale přišla v roce 1971 derniéra hry Babička a  ochotnický spolek v Plánici na dlouhých 30 let umlkl.

„U obnovy tradice stál tehdejší plánický farář Josef Žák, který s dětmi připravil dětské divadlo, které mělo velký úspěch. Tehdy na jednom společném setkání navrhl, že by bylo moc hezké, kdyby se ve městě divadelní tradice znovu obnovila, a tak v červnu roku 2002 vzniklo nové sdružení ochotníků s názvem: Farní divadelní spolek v Plánici,“ vypráví člen souboru Petr Masný.

Farní spolek  navázal na své předchůdce symbolicky, hrou Babička. Pak následovaly hry O rohaté princezně, Každý něco pro vlast, Neohrožený Mikeš, Poněkud ztracená princezna. V roce 2008 se divadelní spolek představil s veselohrou Poprask na laguně od italského spisovatele Carla Goldoniho. Spolek Poprask na laguně odehrál celkem šestkrát a vždy sklidil velký úspěch.

Za léta své působnosti Farní ochotnický spolek vystřídal na režisérském postě nemálo lidí. První režisér Olga Nejdlová kontrolovala průběh nacvičování již zmíněné Babičky, hned po tomto roce převzal režírování Milan Novák. V čele spolku působil stejně jako jeho předchůdkyně pouhý rok. Až Petr Masný toto roční střídání překonal. Pod jeho vedením byl spolek celé 4 roky.

„K divadlu v Plánici jsem se dostal náhodou. Když jsem žil ve Švýcarsku, pracoval jsem řadu let v jednom profesionálním divadle nejprve jako osvětlovač, pak jako rekviziťák a pak jsem si v několika hrách dokonce zahrál. Měl jsem tedy s divadlem nějaké zkušenosti. A právě proto se na mě pan farář Žák obrátil s tím, abych se také zapojil do obnoveného spolku. Nejprve jsem s ochotnickým divadlem nechtěl nic mít společného, nakonec mi přesvědčili a já mu věnoval kus svého života,“ vzpomíná Masný. Pomyslné žezlo principála však i on předal další generaci a to teprve šestnáctileté Marii Hnojské z Plánice.

I když se vždy představení odehrají během několika týdnů, práce na přípravě hry zabere celý rok.

„Začátkem roku se vybere vhodný divadelní kus, v případě potřeby se upraví scénář, začnou se kreslit návrhy scén a kostýmů. Jakmile se oteplí, vyrábí a malují se kulisy, což zabírá několik měsíců. Ženy zatím šijí kostýmy. V září pak herci začnou pravidelně každou neděli hru zkoušet. Premiéry nových her se pak směřují k pouti sv. Blažeje, což je na přelomu ledna a února, protože plánická farnost je zasvěcena právě svatému Blažeji,“ vypráví Hnojská.

Činnost Farního divadelního spolku ale nekončí u odehrání několika divadelních představení. Mnozí členové se zapojují i do jiných aktivit v rámci farnosti, čímž velkou mírou přispívají k celkovému kulturnímu i společenskému životu v Plánici.

V roce 2008 získal Farní divadelní spolek   své nové zázemí v kulturním domě v Bolešinech. V Plánici totiž chybí sál s jevištěm a na každé premiérové představení tam musejí ochotníci složitě stavět scénu a zase ji bourat.

V roce 2009 měli ochotníci  na repertoáru hru J. K. Tyla Tvrdohlavá žena, se kterým vystupovali i po okolních obcích (např. Újezd u Plánice, Kbel atd.) Toto představení režírovala tehdy mladičká Marie Hnojská. Byla to její první divadelní režie. V roce  2010 se hrála pohádka O Vitouškovy a Vendulce pod názvem Čertovy zlaťáky, v roce  2011hra Osvobozeného divadla V+W Hlavou proti Mihuli, v roce 2012 komedie Ťululum a v roce 2013 slavná pohádka Hrátky s čertem v režii Jindřicha Gregory z Újezda u Plánice.

ÚJEZD U PLÁNICE

Jedinou zmínkou dochovanou v obecní kronice, je že: 8.3.1936 sehrál místní hasičský sbor za řízení  C.Brože divadelní hru "Děda Štráchal jede k panu prezidentu" - veselohra od Miloše Veselého.

12.6.1938 sehrál zdejší hasičský sbor divadelní hru "Jandera a Pindera" v hostinci u Pohanků.

 Víc v kronice není, ale mluvil jsem se starostou a ten říkal, že divadlo se tu dříve určitě hrálo víc, protože si pamatuje, že v bejvalej hospodě před mnoha a mnoha lety bylo spousty starých kulis a rekvizit.

V roce 2011 byl v Újezdě založen Divadelní spolek Rynek Újezd u Plánice, který vede Vladimír Kábrt. V tomto roce soubor uvedl hru Manželství naruby, kterou napsal pro soubor sám principál. S tímto představením ochotníci vyhráli Západočeskou oblastní přehlídku jednoaktových her Přeštická aktovka 2011 a postoupili na Národní přehlídku. Ochotníci hru uvedli během roku na mnoha místech Klatovska i Plzeňska.

V roce 2013 soubor nastudoval dvě pověsti z Klatovska – O uplakaných loukách a O hoře hamižné. Tamní ochotníci se podíleli i na řadě dalších projektů divadla Za Oponou Klatovy, ZUŠ J. Kličky Klatovy a nebo sami s přáteli organizovali denní a noční oživené prohlídky na Starém czernínském zámku v Chudenicích a na hradě Rabí.  V roce 2013 soubor hrál ve složení: Vladimír Kábrt – principál, Eliška Luňáčková, Jindřich Gregora a Eva Krausová.

KALIŠTĚ

V místě pracoval ochotnický útvar Národní Jednoty Pošumavské, který se od 1906 vypracoval na dobrou úroveň. Členové si postupně vytvořili dobrý organizační a hospodářský základ pro dobu následující. 1914 - 18 byla práce přerušena - 1919 znovu ožila myšlenka ochotnického divadla. Soubor se hospodářsky stabilizoval, provedl přestavbu sálu v hostinci, kde se hrálo, vybudoval jeviště. Uvažoval o elektrickém agregátu, protože obec nebyla napojena na elektrickou síť. 1843 měl spolek 45 činných členů a sehrál od počátku 98 her z klasického českého repertoáru.

MĚCHOLUPY

V roce 1919 se v Měcholupech sešli mladí zemědělští synkové Měcholup, Makova, Újezdce, Petroviček a Předslavi a rozhodli se, že založí divadelní spolek „Mládí“. Činnost se odehrávala v Makově a v Petrovičkách. V Měcholupech v té době nebyl sál. Nejvíce účinkujících bylo z Makova. Z Měcholup byla většina funkcionářů spolku, a tak výtěžek šel do Měcholup. Po vyhrocení finančních požadavků se spolek rozešel.

NÝRSKO

Ochotnické soubory hrály divadlo v Nýrsku již po roce 1850. V místní sokolovně a v hostincích. Po roce 1920 se objevila mezi obyvateli městečka myšlenka na vybudování divadla v přírodním prostředí. Tuto snahu podpořilo zdařilé představení Schillerových Loupežníků provedené v roce 1925 přímo u zříceniny hradu Pajrek. Nýrsko mělo tehdy pověst městečka uprostřed šumavské přírody, kde se dařilo turistickému ruchu. Místní obyvatelé tedy oprávněně očekávali příliv dalších hostů.

   V roce 1933 započaly práce na výstavbě lesního divadla v Nýrsku. Velký podíl na vybudování divadla měli pánové: Rauscher, Zettl, Watzlik, Blau (švagr. Spisovatele Jindřicha Jindřicha). Na stavbu přispívali místní četné spolky i podnikatelé. Obec tehdy bezplatně na deset let přenechala divadelnímu spolku území zrušeného lomu. Po několika rozšiřování dosáhla kapacita hlediště 1050 míst.

Premiéra lesního divadla se konala 23.9.1934. Hrála se hra od pana Josefa Blaua „Králováci“. Od roku 1936 zde hráli němečtí ochotníci hry německých autorů, původem především ze Šumavy. Ale hrála se zde již před válkou i díla českých autorů, která dotovala Česká osvětová komise. Např. Hubička a Prodaná nevěsta.

Po druhé světové válce na divadelní tradici navázali čeští ochotníci. TJ Sokol a spolek divadelních ochotníků J.K.Tyl.

S nýrskými ochotníky zde vystupovali i proslulí herci, např. Zdeněk Štěpánek a Jaroslav Vojta a další.

Do šedesátých let minulého století zde bylo odehráno cca 90 divadelních her.

Velkým dílem se na ochotnickém divadle podílela TJ Sokol. Ta měla také divadlo po válce ve správě a její členové byli velmi často i ochotníky.

Herci Jaroslav Vojta nebo Zdeněk Štěpánek  kdysi vystupovaly jako hosté s nýrskými ochotníky v tamním lesním divadle.

Lesní divadlo fungovalo v Nýrsku od roku 1934, na jeho stavbu tehdy přispěly mnohé místní spolky a podnikatelé, město bezplatně přenechalo tehdejšímu divadelnímu spolku na deset let zrušený lom, ve kterém bylo divadlo postaveno. Do hlediště divadla se po několika rozšířeních vešlo více než tisíc diváků, do roku 1963, kdy bylo divadlo uzavřeno, v něm bylo odehráno zhruba devadesát představení.

ŽELEZNÁ RUDA

Divadlo mělo velkou tradici také v Železné Rudě.  Hrálo se tam celá léta. Mnozí herci a herečky už dnes ani nežijí. V Železné Rudě bývalo vždycky  hodně kultury. Obzvláště pak po válce, když si v tomto  městě našli místa pro svoji rekreaci přední čeští herci, herečky, zpěváci i hudebníci. Organizoval se zde jeden čas dokonce festival Umělecké léto v Železné Rudě, kde všichni tito „chalupáři“ a jejich přátelé účinkovali. Byly to divadla, koncerty, besedy. Mnozí starší občané na tyto doby dodnes rádi vzpomínají. V Železné Rudě pobýval například Rafael Kubelík, pěvec Národního divadla Jan Konstantin, houslista Alexandr Plocek, herec Zdeněk Štěpánek, herec Jaroslav Vojta a další. Ze vzpomínek a starých zápisků víme, že herec Zdeněk Štěpánek si se železnorudskými ochotníky sám zahrál. Bylo to například v představení Měšťáci, kde hrál zpěváka Tětěreva. Zdeněk Štěpánek prý měl pro tamní ochotníky velkou slabost a prý s nimi dokonce zkoušel, předváděl jim, učil je stát, chodit, mluvit, tvářit se a gestikulovat. Na různá tato představení si prý vozil vlastní krabici s líčidly. Dokonce tu hrála s ochotníky i jeho dcera z prvního manželství Jana Štěpánková, kterou dodnes diváci znají z filmu i divadla

"Celý život jsem pracoval v pohostinství a prostě jsem do toho spadnul, ani nevím jak. Využíval jsem totiž různých kontaktů na své přátele v Praze, díky kterým se nám tenkrát podařilo sehnat kostýmy a kulisy přímo z Národního divadla. Něco jsme měli i z divadla v Plzni a světla třeba z Klatov. Hrávali jsme U Princů kde byl pěkný sál s jevištěm. Dneska je tam kasino. Vzpomínám si, že jsme hrávali různé estrády, komponovaná pásma i řadu celovečerních her. Některé hry pro soubor napsal Franta Strnad. Byly to většinou různé parodie jako Tři zlaté vousy děda Vševěda, Lež nemá nohy a další,“ říká dlouholetý ochotník František Pilař.

Divadlo v Železné Rudě hrávali třeba Jaroslava Netopilíková, František Kašpar, Alena Kašparová, Jaromír Vaca, Miroslav Ševčík, Milena Ševčíková, Jan Novák, Josef Kopačka, Hana Walterová a mnoho dalších herců, hereček i technického personálu.

„Hrávala také Betynka Ulrychová, která ráda a dobře zpívala. Obzvláště pak, když si dala štamprličku na kuráž, bývala to zpěvačka k nezastavení. Mnohá představení doprovázela i kapela Jana Kučery. S mnohými představeními se jezdívalo i po okolních vsích. Vzpomínám si, že jsme hráli třeba v tenkrát nově postaveném Kulturním domě v Bolešinech, ve Svrčovci, Neznašovech, Červeném Pořičí a na dalších místech,“ dodal Písař.

VŘESKOVICE

Divadelní představení měla ve Vřeskovicích dlouholetou tradici. S příchodem zimy v roce 1939 se oživila kulturní činnost. „Dělnická tělovýchovná jednota“ sehrála 3. prosince v restauraci „U Bouřilů“ hru „Muzikanti z české vesnice“ a „Mládež národního souručenství“ „U Voráčků“ 26. prosince Šamberkovu hru „Palackého třída 27“. DTJ měla vlastní jeviště, mládež převzala jeviště po dorostu „Republikánské strany“. Jednota pořádala 7. 4 1940 „U Bouřilů“ pestrý večer z aktovek a kupletů a o pouti 30. června se představila pod širým nebem hrou „Pouťová královnička“. Mládež uspořádala na návsi 1. září téhož roku lidovou hru „Z českých mlýnů“, jednota hrála v hostinci „U Bouřilů“ 3. Listopadu představení „Zapadlý zvoneček“ a odpoledne 25. prosince dětské divadlo „Zahrada míru a lásky“. Vřeskovičtí divadelníci se zúčastnili také divadelní krajské soutěže, kde obsadili druhé místo, hned za klatovskými. Divadelní představení se konala i během druhé světové války. V červnu 1941 se například uskutečnilo “U Voráčků“ představení vytvořené z pásma úspěchy, že se o něj začalo zajímat gestapo a další činnost mu zakázalo. Ve Vřeskovicích pásmo připravil učitel Josef Hořký. Kromě toho byly do pořadu nazvaného „Vlastenecký cyklus“ zařazeny sborové trojhlasné zpěvy s doprovodem harmoniky. Svaz mládeže pořádal představení také v roce 1948, 15. Února „U Voráčků“ sehráli divadelní hru Karly Lužanské „Selská krev se nezapře“ a 11. dubna taktéž „U Voráčků“ hru J. Kubíka podle povídky V. Hálka „Řeka zpívá“. V šedesátých letech dvacátého století se podařilo obnovit přerušenou tradici ochotnického divadla a kolem mladého režiséra Slávy Krse se vytvořila dobrá parta, která nastudovala hru „Podskalák“ se zpěvy od Karla Hašlera. Ta se dočkala na místní poměry nevídaných čtyř repríz. V roce 1966 ochotníci nastudovali hru „Zločin bratří Lumierů“. Jedna divadelní hra se hrála ještě v roce 1980.

Na ochotnické divadlo ve Vřeskovicích vzpomínají Václav Rutha Zdeňka Kunová

„Lidé zlatí, co my jsme všechno na prknech, která znamenají svět, zažili, té legrace, těch zážitků, co diváci dole v hledišti ani neznají, o tom by se dalo vyprávět hodně dlouho,“ říká jeden z pamětníků vřeskovického ochotnického divadla Václav Ruth.

„Já jsem hrával už před vojnou, někdy kolem roku 1968. Pak znovu po vojně a od té doby pořád. Já jsem snad nikdy neseděl v hledišti, abych se mohl bavit nad tím, jak se ti naši sousedé potí a jak v tom pěkně bruslí,“ vzpomíná Ruth.

Divadlo se ve Vřeskovicích hrálo totiž odjakživa.

„První divadla ve Vřeskovicích se hrávala v 90. letech 19. století při Čtenářsko - hospodářské besedě. Za 1. republiky a během 2. světové války působil v obci Zábavní a divadelní spolek Šumavan a mládež Národního souručenství. V obci hráli divadlo v té době i členové DTJ.

Během roku dokázaly tenkrát soubory odehrát i deset představení. Tehdy byly na repertoáru hry Vojnarka, Slavíček z Podskalí, Zelená krev na záletech, Černé oči, Muzikanti z české vesnice, Palackého třída 27, ale i další aktovky a kuplety. Později se hrála Pouťová královnička, Z českých mlýnů, Zapadlý zvoneček, Zahrada míru a lásky. DTJ měla vlastní jeviště, mládež převzala jeviště po dorostu Republikánské strany,“ vypráví další pamětnice a dlouholetá divadelní nápověda Zdeňka Kunová.

Divadla se ve Vřeskovicích hrávala podle kroniky obce i za druhé světové války. To byly na programu pásma z veršů M. B. Stýbla,nebo hry Selská krev, Řeka zpívá a další. Tehdy divadla režíroval Matěj Kalaš ml. Kolem roku 1950 uvedl několik her i SDH.

Na konci padesátých let se ve Vřeskovicích místo divadla konaly několikrát Staročeské máje, které organizovaly TJ Sokol a Český svaz mládeže.

„V 60. letech se divadlo v obci obnovilo. To se točila poměrně dobrá parta kolem režiséra Václava Krse a později i Josefa Míky. Na repertoáru ochotníků se tehdy ocitly zpěvohry Podskalák, Na tý louce zelený, Zločin bratří Lumierů a další. Pak už se činnost zaměřovala především na na různé estrády k významným příležitostem. Divadlo hrál i Dětský divadelní spolek SRPŠ.

Od roku 1991 působili ochotníci pod obecním úřadem. Dnes už v obci není žádný tahoun, který by dal dohromady partu lidí, která by dokázala znovu pravidelně rok co rok hrát ve vsi divadlo. Přesto jednou za pět let připravujeme pásmo pro naše srazy rodáků. Ta sláva našeho divadla se už ale asi nikdy nevrátí, a to je škoda. S velkou chutí se proto účastním představení, se kterým do naší obce občas přijíždějí ochotníci z okolí, a vzpomínám, když jsme se jako herci účastnili se svými představeními různých soutěží (a to s dobrými úspěchy), a nebo když jsme vyjížděli na hostování do vsí v regionu,“ rozplývá se nad fotografiemi Václav Ruth.

„Byla to prostě tenkrát jiná doba. Divadlo bylo odreagování a musím říci, že všichni ke zkouškám přistupovali zodpovědně a rádi. Já, jako nápověda, jsem tedy nikdy moc práce neměla,“ usmívá se Zdeňka Kunová.

MALÝ BOR

První zmínky o divadle v Malém Boru u Horažďovic jsou v kronice hasičského sboru už v roce 1892, kdy členové hasičského sboru pod vedením řídícího učitele Karla Hladíka sehráli představení „Láska k vlasti“. Výtěžek tohoto představení ve výši 30 zlatých byl věnován zdejší žákovské knihovně. Protože představení mělo velký ohlas, rozhodli se ochotníci ve své činnosti pokračovat i nadále.

Zpočátku se hrálo ve škole, kulisy a kostýmy si ochotníci půjčovali z Horažďovic. Od roku 1894 se hrálo v sále místního hostince. Jeviště se vždy po představení rozebralo a uložilo v hasičské zbrojnici. Časem si ochotníci pořídili vlastní nové kulisy, které maloval velice levně malíř Henrich z Horažďovic. Každoročně ochotníci nastudovali nové představení, někdy hráli i dvakrát do roka. Výtěžek představení byl vždy použit na nákup knih místní knihovně nebo na dovybavení divadla.

První světová válka činnost spolku utlumila, ale již v roce 1918 se opět hrálo. V roce 1920 se ochotnický spolek osamostatnil a přejmenoval se na Vlastimil. Přestěhoval se také do nové hospody u Musilů. Ve čtyřicátých letech nastalo slavné období maloborských ochotníků. V té době byly velice oblíbené operety a Malý Bor byl daleko široko vyhlášený dobrými muzikanty a zpěváky.

Režie operet se ujal pan Stulík a maloborští ochotníci patřili záhy mezi nejlepší venkovská divadla široko daleko. Často zajížděli hostovat i do okolních obcí. Po válce však zájem o práci v souboru postupně upadal a soubor téměř zanikl. Mnoho členů se postupně odstěhovalo, po zrušení školy nebyli ani učitelé, kteří byli vždy hybnou silou souboru.

Sál, v němž se hrálo, byl přestavěn na byty. Až roku 1979 se objevují snahy o obnovení místní tradice divadelních ochotníků. Protože není kde hrát, stěhuje se divadlo opět do prostor školy, jako v roce 1892, kde se v jedné malé třídě bez dalšího zázemí pro herce a diváky znovu zkouší a hraje. Po počátečním úspěchu přišla opět vlna nezájmu, a to jak ze strany veřejnosti, tak i ze strany herců. Zásluhou Boženy Hadrabové se sice činnost spolku oživila, ale v devadesátých letech se i v důsledku společenských změn opět utlumila.

SUŠICE

Vzpomínky divadelní ochotnice Věry Kučerové – Tůmové:

Když dovolíte, vrátím se do doby začátků ochotnického divadla v Sušici. Použiji k tomu pár fakt, která zpracoval sušický kronikář pan Václav Chovít a studenti sušického gymnázia.

Divadlo vždy patřilo k ušlechtilé zábavě. Hlavně v 19. století bylo studnou ryzího českého jazyka, probouzelo lásku k národu, bylo spojeno i s uměním hudebním a  tak se stalo nezbytnou součástí života celé veřejnosti. První začátky, které jsou dokumentovány, pochází z roku 1800. Do Sušice se na divadlo sjížděly vozy z přilehlých statků, zámečků a hlavně přicházela sušická honorace, která divadlo podporovala – například děkan Adam Fialka, lékař Ondřej Tonner, lékárník Ignác Firbas,měšťané Martin de Angelis, Josef Kekeisen, magistrátní rada Augustin Růžička a další. Hrávalo se  ve velké radní síni městské radnice.  Často i šest her do roka! Výtěžek  putoval na dobročinné účely.

Pohled na divadlo se člověk od člověka různil  - někteří jej odsuzovali, jiní vyzdvihovali. A tak se také střídaly zákazy se žádostmi o povolení. Ovšem je známo, že sušická inteligence si vždy uměla své divadlo obhájit.

„Radní“ sál byl  devět metrů široký a jedenáct dlouhý. Tenhle prostor pojal 150 diváků. V té době se hrávalo německy, herci byli většinou studenti a dívky z měšťanských rodin. Až v roce 1831  se hraje první „tyjátr“ částečně německy a částečně česky, proto se v obecenstvu také objevují diváci nemluvící německy.  Ač měli tehdy německy mluvící občané ve městě převahu, měli s „českými“ mezi sebou tolerantní vztahy.

Ve čtyřicátých letech se tvoří vlastenecké skupiny, mluvící jen česky. Jedním z buditelů je JUDr. Josef Ambrož Gabriel, narozený na statku Loučová, který se později stal sušickým purkmistrem. Jeho přítelem je i J. K. Tyl, kterého na Loučovou pozval. Tyl pozvání přijal a z návštěvy byl velmi nadšen, nejen krásou okolí Sušice. Jeho kočovná společnost  se sušickými ochotníky nastudovala během pěti dnů hru Paní Marjánka, matka pluku, aneb Ženské srdce.  Sušice nadšeně tleskala výkonům J. K. Tyla, herců Kašky, Gabriela, V. Mosra, O. Moserové, sl. Chlístovské ad.  Představení odehráli o sušické pouti 7. září . Do Sušice se sjeli hosté z Klatov, Písku i Strakonic.

Po této velkolepé návštěvě bohužel divadlo pozvolna upadá. Dr. Gabriel je za své vlastenectví a revoluční činnost vězněn v Praze společně s básníkem Villanim. Oba jsou členy revoluční gardy Svornost. Roku 1850 se Dr. Gabriel vrátil do Sušice jako soukromník. Je ale stále věrný divadlu. V letech 1849-1850 byl radní sál  přestavěn na kanceláře a tak musejí ochotníci hrát potají v soukromých domech (bohužel dnes nevíme, kde přesně). Často se  konalo představení každý týden. Až v roce 1864, kdy už je Dr. Gabriel sušickým purkmistrem, jsou sem zvány a přijíždějí četné kočovné divadelní společnosti, hrají se hry přeložené z němčiny a francouzštiny.

V roce 1868 se divadlo přestěhovalo do budovy „salónu“, což byl tenkrát takový sušický „Národní dům“. Sem zajížděly kočovné společnosti, tady se pořádaly plesy a samozřejmě zde ve zkouškách pokračovali i sušičtí ochotníci. Plakáty na představení se pyšní titulkem „Divadlo v královském městě Sušici“, hrají v něm mimo členů rodiny Dr. Gabriela i členové rodiny podkrajského hejtmana Baštáře (Sušice je už okresním městem), jehož dcera Juliána měla romantický vztah s básníkem Rudolfem Mayerem. Je zbytečné vyjmenovávat všechny hry, které byly uvedeny. Současné generaci by se dnes zdály velmi naivní, až možná nepochopitelné. Jen málo z nich se stalo klasikou. Důležité samozřejmě byly, kromě duchovního obohacení, i výnosy finanční. Ty byly vždy věnovány k dobrým účelům.

Možná bychom ještě měli připomenout společnost Ondřeje Červíčka, která hrála s místními ochotníky. Oblíbené byly frašky, hry historické i truchlohry, např.- dodnes známé  Královna a její milostník nebo Tajnosti pařížské  (V. Hugo). Často hrané jsou i rytířské hry, hry s loupežníky či „smutnohry“ (tragédie). Když skončilo představení, rozproudila se ještě volná zábava, pilo se pivo ze sušického pivovaru a diskuse se vedly, jak jinak, především o divadelních hrách. Další scéna se pak pro sušické divadelníky otevřela kromě „salónu“ i v sále Koruny, tehdy velmi známého a oblíbeného hotelu.

A ještě k názvům ochotnických spolků – jmenovaly se různě: Divadelní ochotníci v Sušici, Dramatický odbor spojených katolických spolků, Sdružení ochotníci divadelních spolků Sušických, Baráčníci sušičtí a podobně..

Abych mohla v kostce přiblížit vše, co předcházelo položení základního kamene Sokolovny, musím jít do samotné historie Sokola. V r. 1871 pořádal pěvecké spolek Svatý Václav slavnostní svěcení praporu a při té příležitosti přijeli  sokolští bratři z Písku, Volyně, Klatov a Strakonic. To bylo pro tehdy poklidnou Sušici velké pozdvižení. Bratři sokolové předvedli výborné vystoupení a to dalo vzniknout myšlence založit si svůj sokolský spolek v Sušici, v duchu Tyrše a Fügnera. Starosta Ferdinand Scheinost byl touto myšlenkou nadšen. Ta se podařila u tehdy zkostnatělých úřadů prosadit a tak vznikla tělocvičná jednota Sokol. Cvičilo se ve školních budovách, v salonu a v sále hostince Na Vršku. Motto cvičení – ve zdravém těle zdravý duch – popohánělo mladé nadšence cvičení k různým sportovním akcím a vystoupením. Výtěžky byly věnovány rodinám postižených po záplavách, kterých v té době bylo dost a dost. Ale myšlenka postavit si svoji budovu, kde by byl prostorný sál na cvičení, divadelní a loutkový sál, kino, restaurace, hnala mladé cvičence dále a začaly vznikat první sbírky na uskutečnění velkého snu. Trvalo ještě mnoho let, než fond stavby postačil na první začátky. Byla zakoupena parcela tak zvané dolní Bouchalky, kde kdysi stál hostinec téhož jména, který bohužel r. 1904 vyhořel. Přípravy začaly v plném proudu a 4. 8. 1912 byl položen základní kámen Sokolovny. Začaly bohužel komplikace, Plány a rozpočty na stavbu byly příliš vysoké a tak projekty od pražského architekta Nekvasila byly finančně neúnosné. Dané direktivy se ujmul bratr Grabinger, tehdejší sušický stavitel a zpracoval skromnější rozpočty. Díky mnoha finančním darům od firem ze Sušice, od bohatých rodin, od skromných sbírek nadšenců se podařilo v době jednoho roku postavit stavbu. Pomáhali Sokolové, šikovní Sušičáci, každá ruka byla potřebná. Připravovalo se velkolepé otevření Sokolovny, byly zváni hosté z Čech, Moravy i Rakous. K příležitosti 15. 8. 1914 byl vytisknut památník „Na prahu nové doby“, který zpracoval učitel pan A. Slunéčko. Byla tam celá historie vzniku Sokola, stavby Sokolovny, rozpočty, jména členů výboru, jména Sokolů atd. Všechna ta jména jsou zapomenuta, ale jméno starosty Sokola Jana Seitze musím připomenout, neboť pan A. Slunéčko píše, že díky němu máme krásnou Sokolovnu. Byl pilným a neúnavným člověkem, dohlížel na stavbu ve dne i v noci, uměl nacházet stále nové příznivce a hlavně nové sponzory. Protože bohužel vypukla válka, celé velkolepé otevření proběhlo v klidné a tiché atmosféře. Budova byla předána dramatickému odboru a cvičencům. Brzy na to se stala Sokolovna lazaretem pro vojáky a tak činnost byla na pár měsíců zastavena. Těsně před Vánocemi se lazaret odstěhoval a divadelní nadšenci nastudovali během jednoho týdne Hilbertovo drama Vina. Byl to veliký úspěch a hned druhý den bylo představení opakováno v režii pana A. Slunéčka. Ten pak během čtyř měsíců představil své herce v sedmi různých hrách. Všechny byly hojně navštěvovány. Díky mecenáši Rudolfu Hrabímu, který věnoval celé vybavení jeviště se Sokolovna stala moderním stánkem kultury. Jeviště nese jméno J. K. Tyla (Tylovo) a jeho Strakonický dudák se stal oblíbeným divadelním kusem. Na počest ukončení první světové války byla sehrána opera od B. Smetany Prodaná nevěsta.

Byl konec I. světové války. Nadšení a elán do dalšího života na poli kultury byl velkolepý. Učitel hudby pan J. Vinš pozval do Sušice členy Národního divadla a za pomoci sušických ochotníků (Brožovský, Matouš, Novák, Žaloudek – otec známého R. Žaloudka) a dalších v rokli na Horním předměstí (dnes opuštěná kasárna) sehráli krásné představení od B. Smetany, operu Prodaná nevěsta.

Na venkově vznikaly též divadelní spolky a ty se vzájemně navštěvovaly, předávaly si zkušenosti i půjčovaly si herce. Nelze zapomenout na sušické studenty gymnázia, kteří se též horlivě připojili do kulturního života města. Z nich nejznámější byl František Salzer, pozdější režisér Národního divadla a zasloužilý umělec. Nejen studenti, ale i sušické dívky se zapojovaly s nadšením, šily kostýmy, doplňovaly malé rekvizity, vymýšlely pohoštění, roznášely plakáty atd. Všichni byli podporováni profesorským sborem gymnázia a pak si dovolili 28. 2. 1919 uvést Gogolovu Ženitbu. Profesor A. Friedl nastudoval J. Žižku a pohádku O Kryšpínkovi. Pořádaly se Mikulášské zábavy, Sivestry s půlnočním programem i majálesy, vše bylo zpestřeno divadelními aktovkami, pěveckými sbory atd. V r. 1920 vznikl nový dramatický odbor v DTJ a hrál v Lidovém domě. Byli to hlavně dělníci, kteří pilně studovali až deset her ročně. Dalším spolkem byl Orel v hostinci Na Bouchalce a FDTJ v Ráji u továrny Pap. Nejstarší tradici však měl dramatický odbor Sokola, kde hráli Fr. Salzer, K. Ajšman, Fr. Holý, E. Kříž, J. Žaloudek, J. Zwiefelhofer, J. Kučera, Ant. Kopač, M. Procházková, Andula Šebestová, Ela Šafaříková a další. Velkou práci odvedli osvětlovači, nápověda, stavba kulis, malíři atd.

V r. 1926 se vrátil do Sušice na zasloužený odpočinek pan řídící učitel F. Procházka (otec prof. Procházky). Tomu se podařilo nastudovat hru Naši furianti, kde si zahráli členové i dalších sušických spolků a tak řevnivost a žárlivost mezi nimi ustoupila do pozadí.  

V letech 1928 – 1938 se ujal režie básník a učitel J. Jáša. Dbal na dorost, učil herce správně artikulovat, rovně chodit, ladná gesta. Po několika zkouškách zhasínal světla, aby se herci potmě orientovali na jevišti. Byla to nekonečná práce bez honoráře a touhy zbohatnout. Jen láska k Thalii byla hybným motorem.

Pořádaly se zájezdy do Národního divadla, Tylova divadla i na různé veselohry a kuplety, aby ochotníci dostali inspiraci. Oblíbený Ferenc Futurista a Jára Kohout ve hře Max a Moritz dali inspiraci Fr. Holému a J. Žaloudkovi, kteří 17x excelovali ve vyprodaném sále. V té době líčili herce manželé Dědourkovi, jejichž heslem bylo „čím víc, tím líp“. Často herci připomínali klauny, ale vděčnému publiku to nevadilo. Když se blížila 2. světová válka, nastudovali ochotníci Bílou nemoc od K. Čapka. Postava Maršála v provedení J. Suchana se hluboko vryla do povědomí. Protože Sušice byla hluboce protinacistická, po obsazení německými vojsky zastavili ochotníci činnost na celých šest let.       

Květen 1945. Konec války, konec velkého utrpení, lidé svobodně dýchají. Sušičtí ochotníci opět pilně studují „Naše furianty“ L. Stroupežnického. Režie se ujímá Emanuel Kříž. 29. července 1945 se hraje pod širým nebem v městských sadech. Zní nadšený potlesk, lidé jsou vděčni za každé slovo herců, protože zní česky a jsou prvními posly svobody. Obecenstvo stojí, sedí v trávě, počasí je nádherné a nálada výborná. Často se však zalesknou i slzy, protože válka vzala.... kamarády, rodiče, sourozence, děti, drahé přátele.

17. a 18. listopad – režie E. Kříž, hra J. K. Tyla „Jan Hus (zajímavé je, že v roce 1849 koupil blízký přítel J. K. Tyla Dr. Gabriel tuto hru, aby tak pomohl  v tíživé situaci svému letitému příteli a nechal ji vydat tiskem). Titulní roli J. Husa hrál František Holý, císaře Zikmunda Miroslav Balej a Václava IV. Emanuel Kříž. Svými úžasnými výkony se tito herci zařadili na další léta mezi špičku ochotníků. Fr. Holý nebyl nikdy překonán, neb po představení dostal návrh, aby šel hrát do Národního divadla. Ale láska k Sušici mu nedovolovala ji opustit.

Na svobodný Silvestr 1945 vzpomíná ještě mnoho žijících sušičáků. Mezi nimi i pan Siga Schwarzkopf. Byl to náruživý obdivovatel a návštěvník všech divadelních her, i když sám nikdy nehrál. Jeho otec pomohl finančně  při zařizování scén, půjčoval nábytek, drahé obleky, doplňky atd. Sám  p. Siga se vždy usmíval, že když on vleze na jeviště, oslní všechny druhé a proto je v ústraní. Ráz 'perský trh', tanečnice, lítající koberec, J. Seitz (syn starosty) zpívá s nadšením o půlnoci „Jsem ďábel morbiér...“ ale trošku opilí kamarádi po něm začnou házet pivní tácky a dělat si z něj legraci. On zapěje „Polibte si všichni....“  a s noblesou sobě vlastní odtančí z jeviště. Sokolovnou zazní hurónský potlesk a smích. Herci jsou běžci – přebíhají  na scény na Bouchalku, do Liďáku a tu noc Sušice spí velmi málo, protože radost je převeliká.

V režii J. Suchana se hrálo mnoho her ruských autorů, dále Ženichové, Charleyova teta ad. Sušici navštívil tehdy známý Fr. Hanus a hrál hlavní roli  v Mikuláši Dačickém z Hesova. Studenti hrají Kvapilovu Princeznu Pampelišku a studují i operetky. Muziku zpracovává Richard Schmidt, tanečnice vede žena E. Kříže Jiřina. Velmi vydařená byla operetka Z českých mlýnů v režii J. Rendla.

Dětí se ujal Fr. Kůs. Byl to tichý neúnavný člověk, zapálený pro věc, nesmírně obětavý. Často na něj vzpomínám když líčím dnes, neboť by se mu to asi nelíbilo. Dnešní moderní líčení je daleko od té skříňky s líčidly a králičí pacičkou.

1949 -  Perly panny Serafinky od R. Piskáčka. To už na jevišti září moje maminka Anička Kučerová svým zpěvem. Následuje hra V. Vaňátka – Chlapci z Rybářské uličky... a další a další hry, celá řada.... premiéry se konaly každý měsíc.

V roce 1950 však nadšení pro divadlo opadá a hraje se jen pět her do roka. Z nich v režii M. Baleje  klasická Jiráskova Lucerna připomene Sušici příběh věčně mladý – příběh lásky mlynáře Libora a schovanky Haničky. Pozor – moje první premiéra. Hraji družičku co nese kytici paní kněžně. A tam, v té chvíli, mě to dostalo na celý život... Bylo mi 5 let! V tomtéž roce zazářil Fr. Holeček v Hadriánovi z Římsů od V. K. Klicpery.

Renesance ochotnického divadelního umění v Sušici přichází v roce 1953.

Renesančním rokem sušických ochotníků je rok 1955. Stačí i mladí divadelní se opět pouštějí do práce. Po opětovném opakování Jiráskovy „Lucerny“ následuje dramatické pásmo „Ceské jaro“, Gogolovi „Hráči“ a Macháčkova veselohra „Ženichové“. V tomto období sušičtí studenti překvapují Goldoniho hrou „Poprask na laguně“ a Moliérovou veselohrou „Skapinova šibalství“. Hlavním představitelem Skapina je Jan Zwiefelhofer, později pod jménem Jan Filip známý jako herec ostravského divadla. Tento skvělý člověk trávil každé léto u sušické Otavy. Bohužel předčasná smrt ho poslala do divadelního nebe. Svým úžasným zpěvem oslňuje Sušici  mladičká Jitka Kovaříková. Dnes již známá operní pěvkyně je okouzlující  v „Polské krvi Oskara Nedbala a v operetě „Mamzell Nitouche“. Nezapomenutelná je i role fortnýřky v podání Kristy Cihlářové.

Avšak vrcholem celé sezóny v roce 1956 jsou „Žichovičtí půlpáni“. Je to hra na motivy Karla Klostermanna, kterou zpracoval dr. Josef Königsmark a Karel Polata ji zhudebnil. Použil líbivých melodií našich šumavských lidových písní získaných od starousedlíků šumavského kraje. Režisér E. Kříž obsadil tuto hru svými nejlepšími herci (Fr. Holý, J. Seitz, R. Žaloudek, dr. Z. Pešek, J. Kovaříková, J. Kučera, J. Vališ, K. Rendl, E. Šafaříková aj.). Tato zpěvohra přinesla dramatickému odboru největší finanční přínos. Hrála se šestkrát v Sušici, Karlových Varech, Klatovech, Plzni a v přírodním divadle v Makově.

V době 50. výročí založení střední školy v Sušici profesor F. Procházka zve všechny bývalé žáky a profesory do Sušice. S pomocí režiséra F. Saltzra a Fr. Holého vzniká humorné pásmo ze školních lavic, Sokolovna praská ve švech a pásmo je odměněno bouří potlesku a smíchu. Po neúspěšném „Kremelském orloji“ od Pogodina opět nastává delší pauza. Až v roce 1965 se E. Kříž pokouší dát dohromady nový herecký kolektiv. Tento pokus se zdařil. „Únos Sabinek“, „Deset malých černoušků“, „Naši furianti“ a „Strakonický dudák“ v jeho režii ukázali, že je pan režisér na slovo vzatý.

V roce 1972 se zcela nového pojetí režie úspěšně ujímá dr. K. Černý. „Vysílá studio S“, pásmo veselých scének, bylo oblíbené a mělo mnoho pokračování. „Bumerang“ O. Zelenky, „Jezinky bezinky“ od J. Kesselringa byly též bohatě navštěvovány. „Paní Marjánka, matka pluku“ /J. K. Tyl) v režii M. Pokorného byla podle záznamu kronikáře pana V. Chovíta poslední větší divadelní hrou na sušické scéně. Tímto také děkuji manželce V. Chovíta, paní J. Chovítové, za laskavé propůjčení podkladů pro moje články.

A tak se naplňuje moje vzpomínková krabička s omamnými líčidly pomalu do konce. Nemohla jsem jmenovat všechny nadšené sušičáky ani všechny divadelní hry a proto, prosím co jsem opomenula, ať je mi prominuto.

Byla jsem překvapena množstvím pozitivních ohlasů na články „Omamná vůně líčidel“, a tak přidávám další 'klábosení' o živých i mrtvých. Dnes bych chtěla vzpomínat na herce malých rolí, kteří jsou stejně důležití jako herci velkých rolí. Divadelní kus, představení, je mozaika, ve které nesmí chybět ani jeden střípek. Vždyť i W. Shakespeare řekl: „Není velkých nebo malých rolí, jsou jen velcí a malí herci.“A tak i ze štěku: „Paní, nesu vám psaní“ se dá udělat mnoho.

Paní Krista Cihlářová (1905 – 1988) a její snacha Hana Cihlářová (*1934) dosud žijící v Sušici. Tyto dvě ženy byly vášnivé členky divadelního souboru. I když byl mezi nimi rozdíl 29 let, byly v názorech, nadšení a zapálení pro divadlo obě stejné. Navštívila jsem paní Haničku Cihlářovou v penzionu Na Baště a ptala se jí na její divadelní začátky. Jako patnáctiletá slečna Maršátová hrála ve hře „Chlapci z rybářské uličky“ v režii Fr. Kůse, dále pak v několika pohádkách. Nejraději hrála Mikulášku v „Jeho urozenost pan měšťák“. V „Lakomci“ už hrála pod jménem Cihlářová společně s paní Kristou. Její vlohy pro tanec ji později zařadily mezi pohledné tanečnice. Obě „Cihlářky“ uměly bavit partu a nikdy nezkazily legraci. Paní Krista hrála výborně na citeru, nechyběla v kostele na kůru při pohřbech, májových a Rybových mších, při Silvestrech, divadelních aktovkách, recitačních pásmech atd., kde byla vždy provázena paní Hankou. Její divadelní role byly vždy precizně provedené a aplaus na otevřené scéně nechyběl. V roce 1951 jsem zpívala v kostele za doprovodu citery Mozartovu árii „Princi můj maličký spi“, společně s ní hrála v „Našich furiantech“ a „Lucerně“. Proto s úctou vzpomínám na tuto Sušičačku a paní Hance Cihářové přeji pevné zdraví, aby při další divadelní hře od nového spolku „Schody“ mohla opět sedět v první řadě a prožívat to s námi.

Divadlo svedlo dohromady už mnoho mladých dvojic. Mezi ně patří i mladičká Olina Kunclová, která jako šestnáctiletá hrála svoji premiéru ve „Sluneční pasece“ v režii své matky Boženy Kunclové. Na tenise se seznámila se zkušeným hercem panem R. Žaloudkem, který se později stal jejím manželem. R. Žaloudek pocházel z rodiny, kde ochotnické divadlo mělo letitou tradici. Vždyť o Žandovi Žaloudkovi jsem už psala. Tito mladí manželé hráli spolu v několika hrách, nejznámější byla postava paní kněžny a Kláska v „Lucerně“. Její lepá postava a krásná tvář ji pomohla se stát fotomodelkou a manekýnkou. Bohužel po porodu obou synů už nebyl čas na divadlo. I manželství se rozpadlo. Paní Olga tráví celé léto v Sušici a možná že ještě někdy vstoupí na prkna, která znamenají svět. R. Žaloudek v divadle našel i svoji druhou ženu, slečnu Vlastu Šafaříkovou, jejíž matka Ela Šafaříková byla také výraznou postavou na jevišti. Její role vážných, kladných charakterů přímého držení těla a přísné tváře byly nezapomenutelné. Tito tři herci hráli často společně. Všichni už jsou v divadelním nebi a drží nám palce – doufám.

Dívám se nostalgicky na fotografii Karla Rendla. Byl to herec malých rolí, ale velký komik a miláček publika. Měl dar od Boha rozesmát lidi i nepatrnou grimasou nebo pohybem. Jeho častou partnerkou byla Růžena Halášková, též výrazná komička. Často jsem s nimi hrála ve „Studiích“, které režíroval dr. K. Černý a zažila mnoho legrace. Usměvavá paní Růženka si snad ještě někdy stoupne na jeviště, až pro ni bude příhodná role.

Pan Zdeněk Zvára. Poctivý, učenlivý, spolehlivý kamarád, nyní letitý loutkoherec. Též přeji pevné zdraví do dalších let.

Noblesní Miroslav Balej. O tom bych mohla psát celé litanie. Byl nejen vynikající herec, ale též otec mé spolužačky, kterou jsem často navštěvovala. Milenecký pár (herecký) Dáša Potužáková a Jiří Hamberger. Oba mají tvářičky stále mladistvé, postavičky štíhlé a tak si možná někdy ještě  „střihnou“ nějako pár zralých milovníků. Oba brali své role vážně, uměli dobře text a byli často obsazováni do hlavních rolí panem E. Křížem.

Krásný JUDr. D. Štilip. Jeno vznešená tvář, kovový hlas, velká postava. Nedal se přehlédnout na jevišti.

Ing. Láďa Frait, letitý herec. Též pro svou až dívčí tvář byl často prvním milovníkem až do zralého věku. Též spolehlivý, dobrý herec, plný nových nápadů. Přeji hodně cest na kole a výletů po Šumavě.

A tak bych mohla vzpomínat dál. Ale mám málo fotografií, abych těm mladým alespoň ukázala lidičky, kteří žili pro partu a krásu, kteří se uměli bavit i bez automatů a drog, kteří se nevyhýbali práci a i ve volném čase hledali možnost, jak bavit druhé.  

A divadelní současnost v Sušici

V sušické sokolovně vznikl v roce 2009 divadelní soubor Schody, pod vedením zkušené divadelní herečky Zuzany Navrátilové, kterou mohli do té doby diváci vídat v hartmanickém divadelním spolku Tyl, kde působila. „Řada lidí ze Sušice se na mě obracela s tím, abych se pokusila založit znovu divadlo v Sušici. Moc se mi nechtělo, protože jsem nikdy neměla ambice dělat principálku a režisérku a hlavně, k hartmanickému divadlu mě táhnou vzpomínky a přátelství. Nakonec jsem ale nabídku přijala a pustila se do příprav vedoucích k obnově amatérského divadla v Sušici,“ vzpomíná na začátky Navrátilová. Dala se výzva do Sušických novin, režisérka oslovila přátele a známé a v červnu 2010 se sešli zájemci o divadlo na první schůzce. „Byla jsem tehdy překvapena, kolik lidí v Sušici projevilo zájem o divadlo. Měli jsme totiž hned na začátku třicet členů. Nešlo ale jen o herce, ale i o technický personál. Byly to kulisáci, osvětlovači, zvukaři, nápověda a další a další, bez kterých se divadlo nedá dělat. Pro každého se nějaká práce našla,“ vypráví.  Nový spolek nese název Sušické divadlo Schody a působí pod Městským kulturním střediskem v Sušici. „Musíme všem na sušické radnici i na městském kulturním středisku poděkovat za pomoc, jejich vstřícnost a obětavost. Moc si toho vážíme a o to více se snažíme, abychom naše divadlo dělali co nejlépe, abychom mohli Sušici dobře propagovat. Snad k tomu přispěje i to, že máme vlastní živý orchestr a že veškeré pěvecké party si naši herci vždy sami odzpívají bez playbacku,“ pokračuje režisérka.

Členská základna Schodů je hodně mladá. „Pátráme také po pamětnících, kteří by nám mohli zapůjčit fotografie, plakáty a pozvánky z historie ochotnického divadla v Sušici. Pátráme také po starých divadelních kulisách. Ochotnické divadlo v Sušici má bohatou tradici, která sahá již do roku 1800, kdy se divadlo hrávalo při Spolku lidumilném. Ten hrával svá představení především ve prospěch založení chudinského ústavu. Představení to byla ale tenkrát německá. První české divadlo se ve městě odehrálo v roce 1831. V roce 1845 dokonce v Sušici pobýval Josef Kajetán Tyl, a proto ochotníci sehráli jeho novou hru Paní Marjánka matka pluku,“ doplnila Navrátilová.

Prvním představením byl v roce 2010 Limonádový Joe, následovala pohádky S čerty nejsou žerty,  komedie Trhák a v  roce 2013 soubor uvedl komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Ludvík Pouza

VRHAVEČ, MALÁ VÍSKA. NEZNAŠOVY A RADINOVY

Nejstarším dokladem o provozování divadla z obcí v působnosti dnešního Pbecního úřadu Vrhavek (Malá Víska, Neznašovy, Radinovy a Vrhavek) jsou historické fotografie školáků ze školy čp. 27 v Radinovech. V této budově byla škola od roku 1832 do 19. září 1903, kdy byla zahájena výuka v nové škole čp. 38. Představení se odehrálo pravděpodobně za řídicího učitele Františka Kořenského, který na zdejší škole kromě krátké přestávky v roce 1902 působil v letech 1877 – 1908.

Není ale žádný písemný záznam v obecní ani školní kronice dokládající jméno a přesný rok konání tohoto představení. Dle kostýmů herců se mohlo jednat o hru s rytířským námětem, doplněnou hrou malých školáků na hudební nástroje. Naopak existuje záznam v kronice obce o vytvoření spolku divadelních ochotníků v roce 1926 s názvem „Šumavan Vrhavek - Malá Víska“. I když dle zápisu byla jeho činnost dlouholetá, nebyl zatím nalezen žádný snímek z této doby. Bez zápisu o konání a názvu hry je záznam také o divadelním představení ze dne 8. března 1931, věnovaném 81. narozeninám prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Toto představení bylo sehráno žáky radinovské školy v sále hostince Na Zavadilce v Neznašovech. Známe dva členy z řad tehdejších herců – žáků, Františka Blažkovce a Barboru Zitu Novou, provdanou Kováříkovou. Na toto divadelní představení pozvali žáci podle dochované korenspondence svého bývalého učitele Václava Beštu, toho času zástupce řídicího učitele ve Zdebořicích. Již v předstihu 1. října 1930 na své vizitce přislíbil účast. Na další vizitce s datem 9. března 1931 omlouvá svoji neúčast pro nenadálou sněhovou vichřici, kvůli které se neodvážil vykonat cestu. Ještě jednou poděkoval za pozvání a zaslal mnoho pozdravů svým bývalým žákům.

Dále jsou nedoloženy aktivity Místního sdružení republikánského dorostu v Neznašovech, které bylo založeno 3. října 1934 a které odehrálo také jedno divadelní představení a dle zprávy z roku 1937 plánovali jeho členové v dalším období v divadelních představeních pokračovat.

V Malé Vísce bylo v plánu činnosti Sdružení republikánského dorostu, založeného dne 3. dubna 1937, také uspořádání několika divadelních představení. Změna nastala v roce 1939, kdy byla činnost těchto sdružení zakázána a jejich majetek nenávratně zabaven.

Dramatický odbor byl také při fotbalovém oddíle Neznašovy – Radinovy. Ten byl založen 7. ledna 1942. Mezi herci tenkrát byli Kalista František, Myslivec, Bureš, Černý, Nový, Weingärtner, Kalista, Chroust, Majdl, Mundl, Cihlář, Pikhartová, Rubášová, Edlová, Kalistová, Jandová, Šatrová, Kolářová a další. Není však žádný záznam o konání divadelního představení. Ve školní kronice je zaznamenána například ale účast žáků školy z Radinov dne 21. června 1940 na divadelním představení „O zakletém srdci“ v Běšinech. Divadla hráli ale také žáci školy Vrhaveč, například v roce 1947. Tehdy jejich hra pojednávala o životě na venkově po 1. světové válce.

Školní kronika uvádí k roku 1957 záznamy i o několika představeních lidové operety na námět J. K. Tyla, kterou napsal J. N. Nestroj, „Děvče z předměstí“. Ta byla uvedena i v rámci družby města s venkovem na přání pro zaměstnance národního podniku Trhárny v Klatovech.

„Jak uvádí dobový regionální tisk Pravda z 28. listopadu 1957: ubírali se diváci dlouhým průvodem ze železniční zastávky do hostince. Vyzdvižena v článku byla zejména práce režiséra, řídicího učitele Zajíce zejména po hudební stránce. Rovněž byly jmenovány i výkony některých herců: Soumara v roli Šukálka, Bláhové v roli Tekly a Barochové v roli Zvonečkové. Chválen byl ale i celý herecký kolektiv, kterému bylo vysloveno poděkování. Dalším článkem se ještě zaměstnanci Trháren vrací k tomuto představení v článku ze dne 21. prosince 1957. Z tohoto divadla se dochovalo několik fotografií, ale dle kostýmů se v této dekoraci odehrálo několik divadelních her. Také v Neznašovech se hrálo divadlo, jak dokládá záznam z kroniky o opravě jeviště z roku 1957. Žádné další záznamy se ale bohužel nedochovaly.

„Posledním dokladem o provozování divadla je fotografie žáků školy Vrhaveč, z roku 1965 ze hry Slavný mistr Kopřiva aneb O ševci Matoušovi a zakleté princezně.

HARTMANICE

Společenský život v Hartmanicích byl tradičně čilý a bohatý již před válkou. Dokladem toho byly četné spolky. Nejstarší byl spolek veteránů zal.1874, který měl svého času dokonce až 100 členů. Dále szde působil polek dobrovolných hasičů, tělocvičný spolek (Turnverein), pěvecké sdružení, mužský pěvecký sbor.

Byly zde i  ochotníci, kteří hrávali divadlo v hostinci "U Lípy". Na tuto bohatou divadelní tradici navázali po 2.svět.válce i noví obyvatelé Hartmanic. Hlavní zásluhu o obnovení činnosti ochotnického divadla zde měla tehdy mladá profesionální herečka Vlasta Vlažná, která pocházela ze staré herecké rodiny a která vystupovala pod uměleckým jménem Vlasta Janků. V Hartmanicích se paní Vlasta pustila do práce s energií a temperamentem sobě vlastním. S dalšími nadšenci založila ochotnický spolek J.K.Tyla. Členové spolku tehdy byli např. p.Kopačka,V.Mužík, P. B.Marouš, místní farář, M.Nováková, p.Zíbar a další. Největší úspěch měla hra L.Stroupežnického "Václav Hrobčický z Hrobčic", kdy v titulní roli zazářil hostující mistr Rudolf Deyl, člen ND v Praze. Tato hra měla svou premiéru u příležitosti 1.hraničářské nár.pouti v Hartmanicích.

Ochotnické divadlo žilo v Hartmanicích dál i v pohnutých padesátých letech pod vedením p.Zíbara (p.Vlažná emigrovala do Austrálie, P.Marouš byl uvězněn). V šedesátých létech pak divadlo v obci úplně zaniklo a následující doba normalizace udusila kulturní život nadobro.

„K obnovení ochotnického divadla přispěla oslava 950. výročí smrti sv.Vintíře. Tehdy mne napadlo napsat historickou hru o této málo známé osobnosti. Jeho zásluhou ožil hvozd, když Vintíř vybudoval zemskou stezku z Bavor do Čech. Hru jsem nazval podle Kosmovy kroniky "Český Achilles" a vypráví  příběh českého knížete Břetislava i jeho moudrého rádce poustevníka Vintíře, který zde žil aždo své smrti (1045). Hru jsme začali připravovat v říjnu 1995 a na jaře 20.dubna 1996 jsme měli premiéru,“ říká Diviš.

Hra byla náročná svým tématem i počtem rolí. Hrálo v ní dvacetpět herců a hereček.. Tím vlastně došlo k obnovení činnosti div.spolku "Tyl" v Hartmanicích.

Zde bychom chtěli připomenout velké nadšení dalších ochotníků: M. Richtera, M. Vierera,  K. Fleischmanna, manželů Mužíkových a dalších.

Další hry pak následovaly vždy po dvou letech: nejprve drama z anglických dějin R.Bolta "Člověk pro každé počasí", pak francouzská veselohra od Labiche "Slaměný klobouk", Drdovy "Hrátky s čertem", další veselohra "Dámský krejčí", pohádka pro děti "O líném Honzovi" a konečně poslední velmi zdařilá inscenace "Nájemníci pana Swana". Stroupežnického "Naše furianty" jsme museli s lítostí odložit pro nemoc části souboru,“ pokračuje principál a duše hartmanických ochotníků.

Ochotnický spolek „Tyl“ Hartmanice spolupracuje aktivně s divadelním spolkem v Rinchnachu, kde se účastrní letních her o sv. Vintíři "Guntherspiele". V tomto představení účinkují jako poselstvo knížete Břetislava (hraje se v němčině!).

STRAŠÍN

Byli to především „světáci“, kteří byli iniciátory kulturního života v obci Strašín a okolí. Pravděpodobně oni dali v roce 1901, v hostinci Volyňského pivovaru ve Strašíně, impuls místním lidem sehrát první divadlo. To se také stalo, a mělo obrovský ohlas. Strašínští, potěšeni nebývalým zájmem o své divadlo se, patrně opět v hostinci sešli a založili spolek. Ten dostal své jméno po propagátorovi koncepce velkého evropského dramatu, herci, režisérovi, dramatikovi a překladatelovi Josefu Jiřímu Kolárovi. V roce 1904 členové zřizujícího výboru předložili zakládajícím členům „Stanovy divadelního ochotnického spolku Kolár ve Strašeni“.

Byl zvolen i první předseda ochotnického divadelního spolku. Stal se jím žihobecký učitel František Procházka. Repertoár byl pestrý. V roce 1908 uvedl spolek šest premiér, v dalších letech pak vždy 3 – 4 premiéry ročně. Vykazoval také bohatou přednáškovou činnost. Pořádal koncerty za řízení vynikajícího hudebníka, nezdického řídícího učitele Jana Ťoupalíka. Dále to byly honosné plesy, maškarní bály, taneční pouťové (sedm poutí do roka) a posvícenské zábavy,“ vrátila se do historie strašínská kronikářka Jaroslava Sucháčová.

Současnost

Spolek svou činnost vykonával a vykonává s přestávkami až do dneška. Činnost byla zastavena zejména v období obou světových válek, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století a v období let 1992 – 2004, tedy po dobu rekonstrukce KD Strašín po předchozím požáru.

Činnost spolku byla naposledy obnovena koncem roku 2004, díky aktivitě starosty obce Jana Helíška a Dagmar Ševčíkové.

„Činnost byla obnovena studiem hry B. Němcové „Babička“ v jevištní úpravě pana Pleskota. Hru režírovala Dagmar Ševčíková. Stejně jako naši předchůdci i my máme domovskou scénu v čp. 16, dříve hostinci volyňského pivovaru, dnes kulturním domě. Zde spolek, který má 45 členů nejen hraje, ale i zkouší a vyrábí i maluje své kulisy. Sklad kulis má spolek, díky pochopení obecního úřadu, v budově místní školy. Stejně tak i sklad kostýmů, které získáváme pomocí různých sbírek a šikovná děvčata ze spolku je pak upravují dle potřeby a požadavků režie. Složitější kostýmy si půjčujeme,“ pokračuje ve výčtu současný principál spolku Stanislav Šmucr.

Od roku 2007 má spolek statut občanského sdružení s příslušnou registrací Ministerstva vnitra České republiky.

„Jsme toho názoru, že má-li mít smysl studovat jakoukoli divadelní hru, musí být odehrána 1 premiéra, 15 – 25 repríz a 1 derniéra. Vysvětlení je jednoduché. Přibližně polovina členů je nějakým způsobem „dojíždějících“ a to ze studií, vzdálené práce nebo svých domovů (máme členy, kteří dojíždí na zkoušky hodně přes sto kilometrů). Časová náročnost je obrovská, a pokud by hra měla mít „pouze“ 2 – 4 reprízy, je to nerentabilní a pro „dojíždějící“ členy i méně zajímavé. Takže hrajeme doma a především hostujeme. Když nepočítám premiéru a první reprízu na domácí scéně, absolvujeme přibližně 12 – 14 hostovaných repríz v jednom roce. Od roku 2008 se snažíme každou nastudovanou hru udržet na repertoáru dva roky, což nám umožňuje mít trvale v nabídce tři hry. Myslím, že je to na ochotníky velice slušný výkon,“ říká Šmucr.

„Dnešní divadelní divák je určitě náročný divák, ale především se chce bavit. Náš spolek mu nabízí širokou škálu různých provedení divadelních her, ale především klasických. V regionu, ve kterém působíme klasické hry diváky stále „táhnou“. Myslím, že tomu výrazně přispívá i současná programová skladba nejrůznějších televizních a internetových kulturních nabídek.

Hrajeme „klasiku“

„Našemu“ divákovi nabízíme na ochotníky široké spektrum žánrů – situační komedie, hru se zpěvy, již zmíněné pohádky atd. Vždy se snažíme, aby kvalita diváckého prožitku měla stoupající tendenci, aby každá nově nastudovaná hra obsahovala něco nového. Živou hudbu, kvalitní zvukový doprovod, výborná světla, harmonickou scénu a především vynikající herecké výkony. K tomu je potřeba hodně dobrá „parta“ nejen herců, ale i hudebníků, techniků a nehrajícího personálu. Jsem moc rád, že spolek Kolár tyto herecké a profesní osobnosti má,“ pokračuje principál.

„Ochotnické divadlo je drahým koníčkem, protože jeho hodnota není tvořena pouze finančními prostředky. Je zde čas, věnovaný studiu hry, práce vložená do přípravy scény, úpravy jeviště a kostýmů. Stejně tak nejsou zanedbatelné náklady na dopravu dojíždějících členů. V neposlední řadě jsou zde i pořizovací a provozní náklady na technické vybavení a zejména energie. Má-li být ochotnické divadlo kvalitní, rozhodně to něco stojí. Konkrétně nastudování jedné hry se, alespoň v našem spolku, pohybuje řádově v desítkách tisíc korun stejně tak, jako dlouhodobé reprízování. Z toho je jasné, že bez „obchodních“ partnerů, sponzorů, se neobejdeme. Jsem rád, že i v dnešní, ekonomicky složité době máme dostatek vynikajících partnerů, kterým musím i touto cestou vřele poděkovat,“ hodnotí situaci Šmucr.

Co uváděli například strašínští ochotníci

1901     Till Enšpígl

1906     Noc na Karlštejně, Archa Noemova

1907     Sedlák

1908     Damoklův meč

1909     Strakonický dudák

1924     Probuzenci

1941     Mistr ostrého meče

1955     Ulička odvahy

1958     Třetí zvonění

1960     Babička má slovo, Lucerna, Návštěva přichází

1961     Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert, Slovanské nebe

1964     Penzion Belveder

1988     Kráska a zvíře

1989     Princezna se zlatou hvězdou na čele

1990     Charleyova teta

1992     Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert

2005     Babička

2006     Vějíř lady Windermerové

2007     Hrátky s čertem

2008     Zvonokosy

2009     Sluha dvou pánů, Figarova svatba

2010     César a Drana

2011     Naši furianti

2012. Poprask na laguně

2013

ŽIHOBCE

Obec Žihobce na Sušicku jsou s největší pravděpodobností asi jedinou obcí v České republice, která má ve svém znaku a na svém praporu symbol divadla. Vždyť také zdejší dějiny žihobeckého divadelnictví  začínají už někdy v sedmdesátých letech devatenáctého století.

Snad poprvé Žihobečtí uviděli divadelní představení v roce 1875, když zde v sále hostince U Vinických předvedla skupina studentů ze Sušice a okolí hru Františka Věnceslava Jeřábka „Služebník svého pána“.

„Zásluhu na tomto činu měl žihobecký rodák, student sušické reálky František Procházka.  Studenti  při svých návrtaech ze studijních pobytů domů na prázdniny v naší obci časato nadšeně ochotničili. Vždyť k tomu měli také skvělé podmínky. Otec studenta Procházky totiž pracoval jako „vrchní knížecí okrasný zahradník“, a ten právě pro ně získal povolení, hrát v zámeckém sále,“ říká dlouholetý kronikář obce Žihobce Antonín Šatra.

Když se pak mladý Procházka do svého rodiště vrátil jako učitel zdejší trojtřídní školy, získal pro aktivní ochotnickou činnost nejprve kolegy učitele a postupně i další obyvatele obce.

„Systematická divadelní činnost pod Procházkovým vedením začíná spolu s novým stoletím v roce 1900. V průběhu tohoto roku nastudovali ochotníci  celkem osm titulů. Mezi nimi nechybí Tylova Paličova dcera, ale i Lupácivagabundus a mnohé další hry. V následujícícm roce Žihobečtí ustavují Divadelní spolek Tyl. Jeho předsedou se stává samozřejmně František Procházka. Práce spolku se postupně rozšiřuje.  Vedle vlastní inscenační činnosti se spolek ale věnuje i další osvětové práci. Spolek je pořadatelem řady přednášek o významu divadla, o Národním divadle a dalších,“ pokračuje kronikář.

Představení žihobeckých ochotníků obohacovala kulturní život i v okolních obcích. Spolek spolupracoval například s Divadelním spolkem Kolár ve Strašíně. V Dražovicích pak inspirování žihobeckými představeními začali také nadšenci ochotničit.

„Podmínky pro práci žihobeckých ochotníků se podstatně zlepšily, když pro ně obec po první světové válce zakoupila budovu bývalé zámecké zimní zahrady, kterou svépomocí upravili na divadelní sál. V roce 1921 pak mohli uvést svoji oblíbenou Paličovu dceru ve vlastním divadle. Ve třicátých letech pak budova přístavbou získala nové prostory pro šatnu a sklad garderoby a rekvizit. V sále vznikla také divácká galerie. Žihobce se tak staly  jednou z mála českých vesnic, které měly vlastní divadelní budovu,“ vypráví podle dochovaných zápisků  a vzpomínek už nežijících aktivních žihobeckých ochotníků Tomáše Kresla, Jna Fišera, Jana Prokopa a Františka Rožánka kronikář Antonín Šatra.

Divadelní činnost v Žihobcíh nepřerušily ani světové války. Léta po druhé světové válce však přinesla řadu technických vymožeností. Aktivita žihobeckých ochotníků od padesátých let dvacátého století postupně upadala a tak lze říci, že slavnostní uvedení Tylovy Paličovy dcery v roce 1971 při příležitosti 70. výročí  založení Divadelního spolku Tyl  bylo labutí písní žihobeckého ochotnického divadla.

„Činnost spolku byla pečlivě zapisována do kroniky. Ta se však ztratila do nenávratna. Zůstala jen bohatá kolekce plakátů. Dostupné prameny umožňují konstatovat, že za sedmdesátdva let své divadelní činnosti uvedli naši ochotníci 244 divadelních her od 121 autorů. Mezi autory divadelních her jsou čeští klasici Šamberk, Tyl, Klicpera, Stroupežnický, Jirásek, Vrchlický, Kvapil a další. Zahraniční tvorbu zastupuje Nestroy, Goldoni, Balzak, Ostrovskij, Bardon a další. Bohužel,  žihobecké ochotnické divadlo je už po léta jen minulostí a jeho aktivní účastníci už většinou nežijí. Proto tuto tradici připomíná na věčné časy alespoň divadelní maska ve třetím poli znaku obce a v dolním žerďovém poli jejího praporu,“ doplnil informace Šatra.

Divadlo v Žihobcích bývalo opravdu slavné. Vždyť si svého času na prknech která znamenají svět s místními ochotníky zahrály i hvězdy Národního divadla. Například Karel Želenský (herec a režisér ND), nebo herec Rudolf Kafka.

NEZDICE U PŘEŠTIC

Stejně jako nezdická národní házená patří i ochotnická tradice k tomu nejlepšímu v Nezdicích. Ochotnická představení nacvičovaly děti ve škole, hasiči, členové DTJ, „Sekce katolické mládeže“ spolu

s „Orlem“ a ostatní občané v rámci „Osvětové besedy“. První ochotnická představení, jež lze vypátrat (Voves, školní kronika), secvičil a pořádal nezdický učitel Josef Tíkal (působící v Nezdicích v letech 1906 – 1912), když roku 1907 založil a vedl „Spolek divadelních ochotníků“. Zkoušky probíhaly v č. p. 27 v Dolních Nezdicích, v hospodářském stavení Josefa Tykvarta. Hrávalo se na dvoře „polesovny“ na vlastním jevišti spolku a z výtěžku byl pořízen základ školní knihovny.

V roce 1914 je zmiňováno divadelní představení v hostinci „U Hebrů“. Za první jmenovitě doložené lze mít představení „Černý kříž v lese“, který se školními dítkami nacvičil nezdický farář p. Vaněk ve válečném roce 1916, o Velikonocích pak byla hra „Sv. Filomena“. V následujícím roce pak Nezdice shlédly pět divadelních představení. Celkový výtěžek z těchto představení činil 1 117 kr. a byly věnovány „Červenému kříži“. Mezi válkami se divadelně angažují i hlavní politické síly v Nezdicích – sociální demokraté a lidovci. I oni hráli „Strakonický dudák“ 1988 ve své réžii divadlo na ochotnickém jevišti. Zejména pak lidovecký „Orel“ je v třicátých letech aktivní a po odchodu faráře Dobrodinského v roce 1933 nacvičují na přechodně uprázdněné faře divadla i společenské tance. To však bylo trnem v oku ostatním politickým silám (provádí rejdy na faře, udržované za naše peníze) a došlo i na skandalizaci v novinách. V dalších letech, jen se sporadickými přestávkami (včetně zákazu v letech protektorátu), pokračuje ochotnická tradice, a to prakticky dodnes – v první polovině 20. století i s několika nastudovanými hrami do roka, později spíše jen jedenkrát do roka s premiérou při „Svatoprokopské pouti“, slavené v Nezdicích první červencovou neděli. Z roku 1935 se dochovala fotografie souboru z představení „Její  pastorkyňa“. Ve spolupráci se „Sokolem“ bylo na hřišti u řeky vybudováno přírodní divadlo včetně osvětlení a nápovědy. K plánované stavbě kulisárny bohužel již nedošlo. Nastudovaných představení byla celá řada. V šedesátých letech 20. století existovaly v Nezdicích i dva divadelní soubory současně. Ze sedmdesátých let je třeba vzpomenout kus „Poslední muž“ (1972). Z režisérů je třeba zvláště jmenovat Jana Kuklu a Marii Krsovou, v 80. a 90. letech Josefa Plincelnera, který nastudoval hry „Tvrdohlavá žena“, „Český Honza“, „Sólo pro čerta“, „Potopa světa“, „Zapeklitá komedie“, „Bedna u Slavkova“, „Nejkrásnější válka“. Velice oblíbená jsou také dětská divadelní představení. Z poslední doby je třeba zmínit „Doktorskou pohádku“, kterou nastudovala s nezdickými dětmi Helena Plincelnerová a Marie Hořká. V roce 2006 pak nezdické děti opět v režii Heleny Plincelnerové za asistence Ilony Přibáňové, Hany Prokopové a Marie Hořké předvedly kus „Matěj a čarodějnice“. Na rok 2007 stejná režijní skupina připravovala hru „O statečné princezně Máně“.

V kulturním prostředí v obci svědčí i pěveckým sdružením. První zmínka o organizovaném pěveckém souboru je z roku 1890, kdy za faráře Matěje Panského řídící Alois Potužník vedl úspěšný dětský kostelní sbor. V roce 1933 byl založen dobrovolný šestnáctičlenný „Spěvácký spolek“ pod vedením Josefa Bočana. Zvláště zřetelehodný je „Mužský spěvácký spolek“, který měl později i 60 členů, v šedesátých letech i „Ženský pěvecký kroužek“. Na přelomu 19. a 20. století napočítal kronikář Voves v Nezdicích 17 muzikantů, kteří se rozdělovali na „Velkou partu“ starších muzikantů a „Malou“ těch mladších. František Pěchouček ve své knize „Za vesnickými muzikanty“ mapuje hudebníky i v Nezdicích. Podle něho se zde na konci 19. století uvádí kapelník Vojtěch Harmáčka. V první polovině 20. století pak jmenuje tři nezdické kapely. První byla „Nezdická dechová kapela Františka Bočana“ (nar. 1878), který ji založil se svými třemi syny (Josefem - nar. 1903, Františkem - nar. 1905 a Janem - nar. 1909) a synovcem Josefem. Tento trumpetista byl členem kapely cirkusu Fischer, v roce 1930 založil a řídil „Mužský spěvácký spolek“, který působil ještě v roce 1949. V letech 1905 – 1923 hrála v Nezdicích další kapela. Založil ji a vedl Vojtěch Hřebec. Počátkem třicátých let pak založil třetí významnou kapelu František Sušanka. Tato kapela pod vedením pana Sušanky hrála až do roku 1946. Mezi hudební produkci patří i zmínka o posledním flašinetáři v Nezdicích, kterým byl Jan Mareš, který zemřel v roce 1910.

Dlouhá léta byl v obci varhaník JUDr. Jan Kadlec, pak Jan Andrlík, naposledy Václav Tíkal. Mimo nich pak obvykle hrával na varhany učitel - zvláště uvedeni jsou Gustav Kreml, Alois Potužník,

Václav Honomichl a Karel Bláha. Hudební akademie pořádal i nezdický farář p. Dobrodinský, zvláště pak se svým bratrem, harfenistou „České filharmonie“. Kdysi významné církevní svátky byly vždy spojené s duchovní hudbou a zpěvem. Tyto časy jsou dnes již minulostí. Oblíbená byla později v Nezdicích i další kulturní atrakce filmová představení, která se pořádala v hostinci „U Trků“. První promítání uspořádalo „Státní putovní kino“ 12. prosince 1948, byly

promítnuty filmy „Patnáctiletý kapitán“, „V horách duní“ a „To byl český muzikant“. Zásluhou učitele Matěje Hořkého, který zorganizoval sbírku na promítací přístroj formou dobrovolných peněžitých půjček, byl pro obec a školu zakoupen zvukový promítací přístroj OP 16 za tehdejších 39 870 Kč u firmy Wolf v Plzni. 21. 8. 1948 proběhlo první filmové představení promítáním filmu „Muž bez křídel“ s jednoznačným úspěchem. V sále hostince byla zřízena promítací kabina, bylo instalováno zatemnění a před plátnem mělo místo 106 diváků. Obec měla promítací přístroj mezi prvními v okrese a počet vcelku pravidelných představení dosáhl až ke třiceti za rok 1962. Promítací přístroj sloužil kromě toho i ve škole. Z roku 1970 je pak poslední zápis o promítání obecního kina. Samozřejmostí jsou dodnes pořádané bály a besídky, novou a již zažitou tradicí jsou vánoční adventní koncerty v nezdickém kostele.

V 80. a 90. letech byly v Nezdicích například nastudovány hry Tvrdohlavá žena, Sólo pro čerta, Potopa světa, Zapeklitá komedie, Bedna u Slavkova, Nejkrásnější válka, a to vše v režii Josefa Plincelnera.

Potom se divadelníci na čas odmlčeli a až v roce 2005 nacvičily děti Doktorskou pohádku, rok nato příběh Matěj a čarodějnice, následovala hra O statečné princezně Máně, kde si roli princezny zahrála Anička Plachá. V roce 2008 byl na repertoáru dětského souboru Kapitán John Pipplefox, kde hlavní roli ztvárnil Luboš Tikal. Ve všech těchto hrách účinkovaly pouze děti.

Rok 2008 přinesl ale v nezdickém divadle změnu. Spolek, který dosud působil pod obecním úřadem, se osamostanil a utvořil občanské sdružení.

S nápadem založit neziskovou organizaci přišel Miloslav Stach a věci se daly do pohybu. Bylo odsouhlaseno tuto organizaci založit a 28. 2. 2008 spolek obdržel oficiální potvrzení o své registraci. Na první valné hromadě byla zvolena do čela spolku Ilona Přibáňová.

.

Soubor všechna domácí představení hraje na přírodním jevišti TJ Nezdice. Často ale vyjíždí hrát i do okolních vsí.. Nenacvičují jedno divadlo ročně a hrají ho dospělí i děti

DOLANY

Také Dolany se mohou pyšnit bohatou ochotnickou a loutkářskou tradicí, která sahá do třicátých let minulého století, kdy divadelní představení v obci organizoval Sokol i sbor dobrovolných hasičů. 

Ochotnická divadla v Dolanech hráli už v roce 1886 tamní studující. Tehdy připravili frašky Který je ten pravý? a Tři sta sedmdesát krejcarů pana Čvančary.

Od třicátých let dvacátého století zde divadlo hrával agrární dorost, a to čtyřikrát ročně. Soubor ale neměl stálou členskou základnu a členové se v jednotlivých hrách dle potřeby obměňovali. Tento soubor byl činný asi do roku 1948

V obci se velmi aktivně hrálo kromě klasického divadla i divadlo loutkové, a to až do roku 1954, kdy z důvodu poklesu zájmu veřejnosti soubor zanikl. Organizování loutkového divadla přešlo proto nejprve pod Výbor žen, který byl v Dolanech založen v roce 1952, a později pod Český červený kříž (ČČK). Ani tak se však nepodařilo odvrátit konec tradice. Divadlo na dlouhých 25 let zaniklo. Obnova loutkového divadla v Dolanech se uskutečnila v roce 1986, a to opětovně za přispění členů červeného kříže a jejich rodinných příslušníků. Díky občanům byla opravena scéna loutkového divadla a byl obnoven i soubor loutek. Nadšení a elán pro tento druh umění však ani tentokrát nevydržely a divadla se hrála tak jednou za dva tři roky. Teprve od roku 1995, kdy se do čela souboru postavila paní Foltová, nastal zásadní zvrat. Zatímco doposud tvořili loutkohereckou skupinu převážně lidé nad třicet let, vytvořila paní Foltová kolem sebe v roce 1997 skupinu mladých lidí. Ti se nejenže zapojili do práce po stránce loutkoherecké, ale sami také hry psali a režírovali. Během roku se vytvořil široký okruh příznivců divadla a i organizovaná divadelní představení měla velkou diváckou účast. V roce 1998 však paní Foltová zemřela. Obecní úřad se dohodl s ČČK, že převezme záštitu nad loutkovým divadlem, aby tradice znovu nezanikla. Obec se také dohoda s učitelkou tamní mateřské školy Jarmilou Kozákovou, která se zavázala, že převezme vedení loutkoherecké skupiny a bude nadále pokračovat s nácvikem her.
Díky obecnímu úřadu má loutkářský soubor své nové, moderní zázemí v družině základní školy.

DLAŽOV

Obec Dlažov bývala v minulosti známa také svojí ochotnickou tradicí. Divadlo zde hrávali pod organizací Sokol, později pod SSM.  Ochotnické divadlo v Dlažově vedl řadu let Rudolf Viták, později manželé Kabourkovi. Divadlo se hrávalo pravidelně v sále sokolovny a všechna ochotnická představení byla vždy hojně navštěvována diváky.

Pamětníci dosud vzpomínají  třeba na hry Paní Marjánka matka pluku, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky a mnohé další. Kulisy maloval většinou sám principál a režisér Rudolf Viták, který byl v obci prodavačem. Kostýmy  si také sháněli herci kde se dalo, nebo  je místní švadlena ušila. Jedinou vzpomínkou na dávnou ochotnickou tradici v této obci jsou dnes již zažloutlé fotografie a staré kulisy na půdě sokolovny.

Na svá ochotnická léta zavzpomínal v roce 2011 také bývalý dlažovský ochotník Eduard Kepl a Alois Duda:

„Já jsem se ochotnickému divadlu v Dlažově věnoval od svých dětských let. Naposledy jsem hrál v představení Penzion Belveder, což bylo těsně před mým odchodem na vojnu. Je to už 46 let. Tato hra byla poměrně populární a měli jsme s ní tehdy vyjet na zájezd do Plánice. Čtrnáct dnů před představením jsem ale dostal povolávací rozkaz a už se nikam nejelo,“

                                                              Eduard Kepl

„Divadlo v Dlažově hrával můj bratr Václav i sestra. Já si zahrál v několika posledních kouscích někdy koncem padesátých let. Vzpomínám třeba na hru Psohlavci ve které jsem hrál. Byla to krásná léta, spousty legrace. Pak ale přišla doba televize a tradice zanikla,“                                                                                                                                                                                                 Alois Duda.

MYSLÍV

Ochotnické divadlo patřilo v Myslívě k velmi významným kulturním činnostem obce. Místní ochotníci, členové myslivecké společnosti, hasiči a učitelé školy nastudovali několik divadelních her. Hudbu měl na starosti učitel Klečka, který učil hrát školní děti na housle, flétnu a akordeon.

Před první světovou válkou byl hlavním iniciátorem veškerého kulturního dění v Myslívě farář Janeček. Ten už tehdy objednal z Brna první jeviště a kulisy, které stávaly v dolejší hospodě. Divadlo tu hrál opravdu každý, a to od dětí až po dospělé. V této tradici se pokračovalo i po válce. Úspěšná byla například hra V. K. Klicpery „Zlý jelen“ v roce 1956 nebo hra Ferdinanda Šamberka s písničkami Karla Hašlera „Podskalák“ a mnohé další. V Podskalákovi účinkovalo dokonce 25 osob. Mezi nejúspěšnější hry patřila v roce 1961 Tylova Fidlovačka, která se pro velký úspěch hrála v Myslívě čtyřikrát a vyjíždělo se s ní i do dalších obcí, jako do Bližanov, Chanovic, Oselců, Žichovic a podobně. Výtěžek z představení věnovali myslivci vždy škole, a tím zaplatili dětem zájezdy do plzeňského divadla a zakoupili dětem to, na co tehdy nebyly ve škole peníze. Režie většiny her se ujal Josef Vágner, hudbu a zpěvy nacvičoval Bohuslav Klečka z Holkovic.

Populární bývala také loutková představení, která se těšila velkému zájmu veřejnosti z širokého okolí.

Také členové hasičského sboru se zapsali do historie obce pořádáním divadelních představení.

„Od padesátých let dvacátého steletí jsem se věnoval hraní i režírování. To byla asi nejslavnější divadelní léta v naší obci. Každý rok se uváděla minimálně jedna premiéra, někdy i víc. Už 24. 2. 1950 rozhodla členská schůze hasičského sboru zřídit nové, nebo opravit staré jeviště, aby divadelní hry měly ještě lepší úroveň. Kvůli zřízení nového jeviště byl na schůzi přítomen i učitel Sladovník, který podal sboru návrh, jakým způsobem opravu uskutečnit. Opravu jeviště pak hasiči skutečně provedli ve spolupráci s Československým svazem mládeže. Ochotnická činnost se pak ve sboru rozvíjela zejména v letech 1956 – 1961. Divadelní kroužek hasičského sboru sehrál několik divadelních her. Ze záznamů také víme, že v roce 1958 sbor přeci jen nové jeviště zhotovil a hrálo se dál. Podíl na výstavbě nového jeviště měl Štěpán Valeš, který zhotovil kostru a rámy na kulisy. Kulisy pak vymaloval Vokáč z Kasejovic,“ vzpomíná Václav Hulec starší. Ten začal s divadlem už jako malý kluk. „První roli jsem měl v pohádce Jak Kašpárek s Honzou bez hádky hledají ve světě pohádky, a to byla role krále. Pak jsem hrával i jako skaut a později jako hasič. Z repertoáru vzpomínám například na hry Na letním bytě, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Vojnarka, Lešetínský kovář. Poslední divadlo se tu hrálo asi v roce 1968, kdy se dával Poslední mohykán,“ vzpomíná Hulec. Mezi nadšené ochotníky v těch letech patřili vedle Hulce i František Zoubek, a Jan Muchna.

„V žádném divadle nesměly chybět ani tehdy populární herečky Úblová, Muchnová, nebo Galušková,“ dodal Hulec. Hasiči jeden čas připravovali i silvestrovské besídky. Nástup televize však divadlo a dobu estrád nadobro pohřbil. 

Dnes už nám na tato léta zbyly jen vzpomínky a přezdívky. Pár obyvatelům Myslíva zůstaly do dnešních let přezdívky, které získali podle rolí, které nadivadle hrávali. Tak například Václavu Brožíkovi se neřekne jinak nežli Bezinka, protože hrál Bezinku. A tato přezdívka zůstane jemu i jeho rodině do smrti.

TÝNEC U KLATOV

Hlavním zdrojem finančních příjmů Sboru dobrovolných hasičů v Týnci u Klatov bylo ochotnické divadlo Do doby ustavení TJ Sokol a ostatních občanských sdružení v obci ve dvacátých letech 20. století bylo ochotnickým kroužkem hasičského sboru každý rok nacvičeno nejméně jedno divadelní představení. V době první republiky ochotnická divadelní představení nacvičovaly a předváděly i ostatní týnecké organizace, včetně fotbalového klubu. Iniciátory a režiséry ochotnických divadelních představení sboru byli do první světové války týnečtí učitelé, v době první republiky Josef Pikhart (nar. 1876), jehož následovníkem byl Jan Terš (nar. 1904). Poslední ochotnické divadelní představení Karla Baláka Madlenka z kovárny, které nacvičil Josef Terš, bylo plánováno provést místo zakázaného hasičského věnečku 22. února 1941. Po důkladné úřední cenzuře bylo povoleno představení uskutečnit 29. 3. 1942 v Loretě. Hodnotné hasičské věnečky, ochotnická divadelní představení, ale též veřejná cvičení hasičů se sekyrkami a žebříky obohacovala společenské dění v obci.

Po II. Světové válce pro častá ochotnická představení již nebyly v Týnci podmínky. První a poslední poválečné ochotnické divadelní představení souboru neslo název Císař pán o ničem nevi, které se konalo 17. 3. 1974 dvakrát v Týnci, později též v Chudeníně a v Bystřici nad Úhlavou V tomto představení si zahráli například Antonín Staněk a Josef terš (nar. 1945) a Josef Kovanda (nar. 1944).